Jednou Josh nepřišel, nevím co v úmyslu měl, pořád mě přehlížel.
Trvalo to 14 dní, všichni až na mě to ví.
Ví co mu je, snad se to dozvím jednoho dne.
Pravdu jsem měla, ale takhle jsem to nechtěla.
On přestěhoval se do ciziny a já mám teď pocit mé viny.
Vím, že má vina to je, já můžu za vše.
Vyčítám si to pořád dokola, cítím se jak mrtvola.
Chybí mi moc, já kráčím přes most.
Zastavím se a přemýšlím zda skočit nebo žít.
Tuto kapitolu chci věnovat Tery245, protože už od první kapitoly mi dává vote a píše komenty.
