(Pohled Joshe)
Teď já před dveřmi jejími stojím a s padesáti růžemi na ně hledím.
Po zazvonění nervozně čekám, v tom napadne mě, že se schovám.
Doufám, že radost jí udělám, popřípadě zkusím to znovu až školu dodělám.
Po chvíli někdo dveře otevře, je to Elizabeth, ale tváří se kysele.
Pomalu kráčím před ní, už je to tolik dní.
Její výraz náhle proměnil se, teď smutný a naštvaný zdá se.
"Přečti si vzkaz co v růžích leží, u padesáté prostřední růže svázán ke stonku, tobě náleží."
Byla v šoku, nezmohla se ani kroku.
Já mezitím pomalu odcházím, brankou od zahrady procházím.
Ona stále v šoku stojí, snad nás stále něco ještě pojí.
(Pohled Elizabeth)
Otráveně ke dveřím přicházím, po otevření dveří se tam nic nenachází.
Hodlám dveře zavřít, ale před nimi se objeví ten kdo zaslouží si zemřít.
V šoku stojím mezi dveřmi, jak je možné že jsme se opět sešli.
"Přečti si vzkaz co v růžích leží, u padesáté prostřední růže svázán ke stonku, tobě náleží."
Při těchto slovech odchází, já hledám kde vzkaz se nachází.
Když odejde konečně se můžu hnout, dostanu se z těch zamčených pout.
K sobě do pokoje běžím, se vzkazem v ruce na posteli ležím.
Místo pozorování stěn, čtu co je napsáno v něm.
'Pět let pryč jsem byl, pět let jsem bez tebe žil.
Pět let jsem se trápil, ale můj otec se životem špatně na tom byl.
Tížit nechtěl jsem tě s tím, o odpuštění prosím tě, pokud ovšem smím.'
Nevím zda odpustit mu mám, když žil tak dlouho sám.
Ale za otcovu nemoc nemohl, jel tam aby mu pomohl.
Mě nic neřekl, aby mi neublížil a zbytečně mě nezatížil.
Takhle víc jsem se o něj bála, celých pět let na něj čekala.
Zítra do schránky mu dopis dám, myslím, že dobře ho znám.
Pokud je pořád stejný jako v dnešním snu, nejspíš odpustím mu.
Nenápadně dopis do schránky házím, hned poté rychle odcházím.
Mé telefoní číslo v dopise je napsáno a něco málo připsáno.
V další kapitole bude co přesně Joshovi napsala a jak na to Josh reagoval. Jak myslíte, že to dopadne?
Daj se opět dohromady nebo ne?
