Tahle kapitola je za celkem dobrý úspěch (alespoň si to myslím já).
(O měsíc později, pohled Joshe)
Jsem rád, že znovu hezké chvíle prožíváme, život spolu si co nejvíce užíváme.
Dnes v našem parku sejít se máme, až příliš dobře se známe.
Skoro co říct si nemáme, nebo spíš na vhodnou příležitost čekáme.
Na lavičce, kde sejít se máme sedím, na svítící lampu naproti mě hledím.
Čekám než má Elizabeth přijde, v tom dojde mi, že psala mi, že nepřijde.
Na lavičce čekám dál, marně na ní sedím sám.
Možná nechci domů, dokud neuslyším bití hromů.
Možná, že čekám až přijde někdo, ale zbývá mi jen, aby se mi o tom snilo.
Možná jen atmosféra líbí se mi, jak nádherně je tu říkám si.
Třikrát možná , přemýšlím jak Elizabeth je rozkošná.
Její úsměv je nádherný, nejhezčí byla, když měla šaty černý.
Domů nakonec odcházím, pomalinku vchodovými dveřmi procházím.
Do postele padám, říši snů propadám.
(Pohled Elizabeth)
Je mi líto, že přijít jsem nemohla, ale od trapného ticha jsem si pomohla.
Už nemáme si co říct, nemá důvod scházet se víc.
Náš vztah se pomalu hrotí, možná by to zpravil výlet lodí.
Možná nějaký piknik, říkám si "Konečně už něco podnikni".
Možná celý den s ním strávený, stačí na to spravení.
Třikrát možná a náš vztah se spravení dočká.
Tak tu je první krátká bonusová kapitola. Vůbec jsem nevěděla o čem bude, ale něco jsem vymyslela a koukám, že se to začíná hrotit. Nakonec můj příběh bude ještě pokračovat.
