(celá část z pohledu Joshe)
Po krásných dnech co uplynuly, ty špatné je nahradily.
Teď utápím se ve smutku, když vzpomenu si na taťku.
Elizabeth nechci tím tížit, když už jsme se stihli tak sblížit.
Tu bolest co ji způsobuji, plně si uvědomuji.
Odjel jsem a nic jí neřekl, ale tátovi se o ní prořekl.
Táta je bohužel na druhém konci Země, ale u sebe chce mě.
Pět let jsem bez ní žil, a život si tím tížil.
Táta na lůžku leží a tep už mu ztěžka běží.
Můj otec v rakvi tmavé, způsobuje na mé tváři slzy slané.
Kytici k němu pokládám a na hezké časy vzpomínám.
U táty doma mi ho všechno připomíná, proto jeho dům pronajímám.
V letadle sedím, do dálky hledím, směrem k Elizabhet letím.
Jakmile přistanu, kde dříve jsem bydlel si vzpomenu.
Matka doma přivítá mne, tím mi staré časy připomene.
Vše co se stalo řeknu jí, až naposledy o tátově úmrtí.
Pořád dokola utěšuji jí, dokud nezjistím, že spí.
Odejdu k sobě do pokoje, usínám už skoro ve stoje.
Zítra musím Elizabeth najít, doufám, že lidé z okolí mi její adresu dají.
Máma říká, že jinde bydlí, v těchto věcech jsem trochu stydlín.
V těchto myšlenkách usínám, na krásné chvíle s Elizabeth vzpomínám.
Ráno, když probudím se, snídaně na nočním stolku překvapí mě.
Mamky se na Elizabeth ptám, ale v tomhle městě z lidí, který znám jsem tu sám.
Důvod proč se odstěhovala řekla mi, musím pospíšit si.
Proto celý den zjišťuji její adresu, bez ní už ani chvíli nesnesu.
Večer konečně vyrážím, sám sebe nesnáším.
Jak mohl jsem ji nechat čekat, hlavně jí nesmím vylekat.
Padesát růží koupím, po odpuštění tak moc toužím.
Tato část bude věnována mé kamarádce, za to, že mi s touto kapitolou hodně pomohla.
Věnováno: Denisa125
