Marcus & Martinus

10.

Tu holku jsem už viděla, ale kde?

Popadla jsem telefon a napsala Tinusovi.
Já : můžeš mi vysvětlit kdo to je?

Tinus : Princezna vám poslal(a) fotku.

Já : halo ? Odpovíš mi ? Nebo jsi s ní !??

Tinus: zlato neboj se, to je moje kamarádka. Tebe miluju a nikdy bych tě nepodvedl.

Já : nelži mi! Jak jsi mi to mohl udělat ?!

Tinus : ale já ti nelžu!

Já : j..j..já nevím jestli ti mohu věřit :(

Tinus : ale notak zlato, pojďme si to vyříkat a nehádat se, já tě miluju a nikdy nepřestanu

Já : ne Tinusi, já nevím jestli ti mohu věřit..

Tinus : za 10 minut mám čas, přijdu a vyříkáme si to ano?

Já : ne Tinusi, nechoď sem, já tě tady nechci

Tinus : ale notak zlato, já tě miluju, nechci tě ztratit

Tinus: zlato prosím, odpověz mi, neignoruj mě

Byla jsem oslabená, brečela jsem, náhle se otevřely dveře a v nich byly rodiče. Usměvavý přišli ke mě, byla jsem k nim zády, takže neviděli jak brečím. Pozdravili mě , ale já je ne, vzlykala jsem. Mamka si okamžitě sedla vedle mě a já ji celá ubulená řekla že mě Tinus podvádí.
Její úsměv spadl a nahodila starostlivý pohled. Utěšovala mě a táta taky. Zazvonil zvonek u dveří a táta šel otevřít. Stal tam Tinus s růží v ruce. "Hele frajere, mojí dceři nikdo ubližovat nebude."řekl táta a vyhrnul si rukávy. Snažil se ho uhodit ale já zařvala. "Tati ne!!"
Táta se na mě otočil a já běžela a stoupla si před Tinuse a chránila ho, netuším co to do mě vjelo. " Já si to vyřídím sama" řekla jsem a otřela si slzy. Zavřela jsem dveře a já s Tinusem jsme stáli před . "Nech mě to vysvětlit zlato, nic se nestalo, je to moje kamarádka, dlouho jsem se s ní neviděl" řekl a zvedl mi bradu, aby jsem se dívala do jeho očí, odsekla jsem a řekla " a jak mám vědět že to co mi říkáš je pravda" odpověděla jsem. Naštvaně a zároveň smutně jsem se zadívala do země. "Zlato, já bych tě nikdy nepodvedl. Já tě miluju a budu tady s tebou navždy, přinesl jsem ti růži" řekl
"Nech si ji, já ji nechci" začala jsem brečet. Rukou jsem si setřela slzy na tváři. "Zlato, věř mi, prosím, co vše mám udělat abys mi odpustila, prosím" chytl mě za ruku a snažil se mě políbit. Odsekla jsem a řekla "odejdi už "
" Prosím zlato, já tě miluju, nechci o tebe přijít, budu tady s tebou navždy" řekl a já ho odmítla. "Tinusi odejdi!"
"Ani, prosím, já neodejdu." Chytl mě za ruku a snažil se mi dát polibek. Opět jsem odsekla a vběhla dovnitř, zabouchal jsem jsem dveře a zařvala ať odejde.
"Ani prosím , já tě miluju a nikdy nepřestanu " potichu řekl , ale tak abych ho slyšela. Nic jsem neříkala a sjela po dveřích na zem. Přitáhla si nohy blíž k tělu a objala je. Brečela jsem, hodně jsem brečela. Rodiče ke mě přišli a utěšovali mě , celý zbytek večera jsem ležela na své posteli a nic jiného než své myšlenky nevnímala.

Pohled Tinuse
Zrovna jsem řešil s Marcusem další koncert, když v tom mi cinkl telefon. Anička mi poslala fotku, podíval jsem se jakou a byla to fotka kde se usmívat a Pája mi dává pusu. S tou holkou jsem se dlouho neviděl, je to moje stará spolužačka, která sem jela s rodiči na prázdniny. Dřív jsem s ní chodil, ale pak jsme se přistěhovali do ČR a nějak jsme na to oba zapomněli. Tady jsem se zamiloval a teď že chodím s Aničkou. Jsem nejšťastnější člověk na světě. Když mi poslala tu fotku řekl jsem si že to nejspíš špatně pochopila. Chvíli jsme si psali, ale i když mi napsala ať k ní nechodím, šel jsem do krámu a koupil tu nejdražší a nejkrásnější růži. Přišel k ní a její táta otevřel. Přistupoval ke mě blíž a blíž kdyz v tom ho zastavila Anička a chránila mě. Její táta odešel a já se jí to snažil vysvětlit. Ona mi ale nevěřila. Skončilo to tak že mi zabouchal dveře před nosem. Položil jsem dlaň na dveře a potichu prosil. Ona mě ignorovala a tak jsem ji růži položil před dveře a odešel. Když jsem přišel domů, Marcus se mě radši ani neptal, protože viděl jak jsem smutný a zdrcený. Šel jsem si sednout na postel a Marcus vedle mě. Poprvé v životě jsem takhle brečel kvůli holce, na které mi hodně záleží.

Pohled Aničky ( mě )
Ráno mě bolela hlava jako nikdy jindy. Šla jsem si vzít do kuchyně prášek na hlavu a mamka se mě zeptala. " Tak jak je zlatíčko ? Já s tatínkem musíme zase do Německa a brácha jede tentokrát s námi, vyzvedneme ho u kamaráda, zvládneš to tu sama? " Jo jasně, zase mě tu necháte samotnou, pomyslela jsem si.
"Ale jo jde to, a užijte si cestu. Něco dobrého mi přivezte" odpověděla jsem a šla si lehnout.

Když jsem se již po druhé vzbudila,šla jsem vybrat poštu. Byly tam samé bílé obálky a mezi nimi jedná červená. Šla jsem domů , sedla si ke stolu a koukala co to je za tu červenou obálku. Otevřela jsem ji a přečetla si dopis který byl uvnitř. Bylo tam nějaké vysvětlení té fotky.
Zdálo se mi jako by se mi rozzářil úsměv. Ale nevím jestli tomu mám věřit nebo ne. Zbytek dne jsem jen seděla na pohovce s dopisem v ruce a přemýšlela jestli je to pravda nebo ne. Další den jsem šla opět pro poštu. když jsem otevřela dveře, na zemi ležela krabice, otevřela jsem ji, a tentokrát se mi ten úsměv opravdu rozzářil ....