Vláďa Kadlec❤

31♥

Pohled Elis
Když jsme společně s Petrem dorazili, párty už byla v plném proudu.
Všichni dováděli na parketu, předváděli různé taneční kreace, ale my ne... Raději jsme si zašli na bar pro nějakého toho panáka na zlepšení nálady.
Petr je odborník na tvrdší alkohol. Jednoznačně nepije takové čajíčky jako já. Objednal nám oběma nejdražší whisky, kterou tu mají. I když jsem dlouhou dobu váhala, jestli to vypít nebo ne. Nakonec jsem to stejně vypila. Ten studený hnědý mok mi sklouzl do žaludku a já se mírně otřásla. Objednal nám další skleničku, téhož pití. A já už se po vypití této skleničky, cítila mnohem líp. Petr po třetí skleničce někam zmizel, nechal mě tam samotnou. Začal se na mě lepit nějaký cizí muž. Nevadilo mi to, protože mi kupoval pití. A jen lehce semnou flirtoval. Jenže to mu dlouho nevydrželo a začal po mně vyjíždět. Celkem dlouhou dobu jsem se mu dokázala bránit, tedy do té doby než jsem se znovu napila. Poté si už nic nevybavuju.
Nejspíš jsem omdlela a netuším, jestli se o něco pokusil nebo ne.

Jediné na co si tak matně vzpomínám bylo to, jak mumlám podivná slova. V hlavě mi zautkvěl hlasitý smích, který se ozýval vždy potom, co jsem promluvila. Snažila jsem se zvednout, ale nohy mě neposlechly, zamotaly se do sebe a já spadla na zadek.
Hlasitě jsem škytla a začala se tomu nekontrolovatelně smát. Když už jsem se chtěla konečně postavit, ucítila jsem na sobě čísi ruce a zachvíli mě ten dotyčný nesl v náručí. Slyším ještě nějaká slova, ale nerozumím jim, protože pomalu usínám díky alkoholovému opojení..

Pohled Vládi
Když jsem se na to místo, kde stála Elis, podíval po druhý. Už tam nebyla a mě se na moment zastavilo srdce. Rozběhl jsem se směrem k záchodům a začal ji hledat. Nezůstaly po ní žádný stopy. Nikde nebyla.
A já měl chuť začít křičet, protože jsem ji dostatečně neochránil. Co když ji ublíží? Co když ji znásilní a pak třeba zabije?
Zalapal jsem po dechu a snažil se ze sebe zklepat tuhle hnusnou myšlenku. Zhluboka jsem se nadechl a vyběhl z tohohle pajzlu ven.

Venku se rozléhala tma. Měsíc osvětloval jen malou část cesty. Ale ani to mi v pátrání po Elis nebránilo.

„Elis?!“
„Elis, kde jsi?“
„Prosím odpověz mi!“ křičel jsem, jako šílenec. Bylo mi úplně jedno, kolik je hodin nebo to, že mě může někdo slyšet.
Jediná věc, která mě teď zajímala byla ta, jak nejrychleji najít Elis.
Nemohl jsem ani rozumně uvažovat, protože mě poháněl vztek. Probíhal jsem všude možně a volal ji, ale bohužel se mi nedostávalo odpovědi. Byl jsem jako pominutý. Kdyby mě někdo viděl okamžitě by volal na psychiatrii.
Plíce a hlasivky jsem měl v jednom ohni od toho stálého křičení. Touha to vzdát začínala sílit, ale i přesto jsem ji překonal a pokračoval v hledání.

Ztěží se mi dýchalo a k tomu jsem se začal celý třást, snad ze strachu o její život.
I když tomu sám nemůžu uvěřit, cítil jsem, jak mi stékají po tvářích slzy.

Sedl jsem si na zem a před očima mi proběhly všechny okamžiky s ní spojený. Od prvního očního kontaktu, k první puse až po naší společnou noc. Tolik hezkého jsme spolu mohli ještě prožít.
,,Elis, no tak Elis, nenechávej mě tu samotnýho!"
,,Elis, odpověz mi sakra!"
,,Miluju tě," zašeptal jsem do tmy, která všechna moje slova pohlcovala, ale bez odpovědi..