Vláďa Kadlec❤

35♥

Za devět měsíců

Pohled Elis

Ležím na nemocničním lůžku a čekám na to, až malá bude chtít na svět. Vláďa stojí vedle a drží mě za ruku. Jeho obličej je čím dál tím bledší. Zachvíli bude mít barvu stěny, která nás obklopuje. Hodiny tikají, zběsile mi bije srdce a z mých úst vychází hlasitý křik. Kontrakce mám už pravidelné po 3minutách. Do pokoje vstoupila sestřička, která přišla zkontrolovat situaci a hlavně nastávajícího tatínka.
,,Prosím Vás. Jste si jist, že zvládnete být u porodu aniž byste nám tady omdlel?" řekla s humorem. "Nebudeme mít čas Vás tady ještě křísit,"dodala posměšně.

,,Já to zvládnu. Musím tady s ní být a držet ji za ruku. Miluju ji, teda vlastně už skoro je," řekl a pokusil se o úsměv.

,,Dobře, tak tedy paní Převrátilová jste otevřená na 5cm, takže hezky dýchejte, jak jsme se to učily. Pan gynekolog je zachvíli tady," řekla a odešla.

S Vláďou jsme si vyměnili pohledy. On ani na vteřinu nepřemýšlel o tom, že by odešel. Četla jsem mu to z očí. Bál se. Bál se více než já. Já jsem se uklidňovala představou, jak bude zamilovaně hledět na naší dcerku až ji poprvé uvidí. Ta představa mě uklidnila natolik, že jsem se na svůj skoro již probíhající porod, vlastně začala i těšit. Každá máma Vám řekne, že porod dítě je ten nejkrásnější a zároveň nejbolestivější okamžik v životě a já si to myslím také.

Kontrakce začaly být pravidelné a mnohem delší. Ve dveří se objevil můj gynekolog a na tváři si s sebou přinesl zářivý úsměv. I když mě přes tu bolest moc do úsměvu nebylo, pokusila jsem se mu ho oplatit.

,,Dobrý den, paní Převrátilová. Sestřička mi říkala, že miminko už je na cestě ven. Jak se cítíte? Hned se na vás podívám, jen co si nasadím rukavice," řekl.

,,Ale bylo i lépe. Fufufufuuu," křikla jsem.

Myslím, že jsem Vláďovi tou vlnou emocí, rozdrtila ruku, ale upřímně jsem ráda, že tam na tom sále byl při mně.

,,Tak paní Převrátilová, můžete tlačit, přesně tak, jak jste se to učila v předporodním kurzi a i tady se sestřičkou. Pořádně to prodýchávejte. A žádný strach. Miminko bude venku, co by dup," zasmál se doktor.

Tlačila jsem ze všech sil, prodýchávala jsem tu neskutečnou bolest, modlila se ke všem svatým, ať už je to za mnou. A zanedlouho se po porodním sále rozhléhal neuvěřitelný křik miminka. Mojí holčičky. Vláďa stál stále u lůžka, jak přikovaný. Myslím, že na okamžik i přestal dýchat.

,,Chcete přestřihnout pupečník?" zeptal se doktor.
Vláďa jen přikývl a doktor mu podal obrovské nůžky, jimiž odstříhl šňůru, která mě celých devět měsíců spojovala s mojí holčičkou. Začaly mi téct po tváři slzy. Tak moc mě to dojalo. Doktor mi ji přitiskl na hrudník a já si ji poprvé mohla prohlídnout. Poprvé jsem viděla naši malou princeznu. Poprvé jsem cítila, jak ji buší srdíčko. Poprvé jsem cítila její vůni. Užívala jsem si toho okamžiku a nevnímala jsem nic jiného než ji. Zanedlouho přišla sestřička a odnesla mi ji. Vůbec jsem ji nechtěla pouštět z náruče, ale bylo mi vysvětleno, že ji musí omýt, zvážit, vyšetřetřit, dát ji visačku a další věci, který jsem už vůbec nevnímala. Doktor ze mě ještě vytáhl placentu a rozloučil se semnou a s Vláďou. My jsme mu poděkovali a on odešel. Ve dveřích pokoje se objevili dvě mužské postavy, které měly za úkol, mě převést na normální pokoj. To už si vybavuju jen matně, protože jsem vyčerpáním usnula.