¹ELISA DAY: Byla jsem Divokou růží

KAPITOLA⁵² Nemůžeš dát to, co nemáš

o dvě hodiny později

"Hele," zamumlala Elisa a váhavě zmlkla: stála s Tamarou u okna na farmě Wallyových a společně hleděly skrze zatlučená okna ven, jak vyhlížely odvetnou sílu smrtelných hříchů. Nakonec neobratně dodala: "Isaaca je mi líto."

Chtěla dodat, že by ho nejradši zabila sama, ale na to bylo asi ještě brzo, tak se omezila jen na letmé poklepání po zádech.

"Ne, není," řekla Závist za jejich zády.

"Ty sklapni," zahučela Elisa a otočila se k ní.

Od té doby, co se vrátila ze záhrobí, zjistila, že občas má takové záblesky a vidí démony a jiné potvory v jejich skutečné podobě i přes jejich lidské schránky; děsilo ji to natolik, že o tom nikdy nemluvila.

Například Závist byla neskutečně odporná. "Nebo co?" broukla posměšně. "Zastřelíš mě? Oh, ano," pokračovala Závist, jako by ji četla myšlenky, ale Elisa věděla, že tohle neumí žádný démon: její řeč těla tvář byla jen neskutečně čitelná, "máš na práci jiné věci..."

Elisa nasucho polkla a otočila se na Tamaru, ale ta přemáhala záchvat pláče a Winchesterovi s Bobbym opevňovali dům před útokem démonů cestičkami ze soli a prknami: jich si nikdo nevšímal.

"Co o tom víš?" zeptala se nakonec.

"Ta smlouva je skutečná," přisvědčila a zatelila se.

Démoni obvykle lhali, ale o tomhle skutečně říkala pravdu: Elisa cítila v kostech, jak ji odtikává čas do návratu tam dolů.

Závist se posunula na židli, až zaskřípala na dřevěné podlaze. "Existují způsoby, jak dosáhnout nesmrtelnosti," nadhodila s úsměvem a zvedla oči k otrávené Elise.

"Jo, třeba být démonem," zavrčela. "Nemám zájem."

"To je od tebe opravdu chvályhodné," řekla Závist s výrazem, který jasně hovořil o opaku, "ale mám pro tebe takovou malou hádanku, ano? Posloucháš mě pozorně, Eliso Day? Nemůžeš dát něco, co nemáš."

"To je všechno?" zamumlala Elisa po chvíli ticha. "Nemá být hádanka, já nevím– hm, víc záhadnější? S otazníkem a nějakou frází jako Co je to?"

"Dobře," řekla Závist s úšklebkem. "Tohle je odpověď."

"Takže tou hádankou je to, jak můžu dát něco, co nemám?"

Závist protočila oči v sloup. "Vy lidé," zahučela podrážděně, "nechápu, jak jste mohli přežít tolik staletí, když jste jenom mrzcí a ubozí tvorové, ovládáni touhami a nízkými pudy. Jste jako zvířata, co někdo pustil z řetězu, tak slintají a válejí se ve vlastních výkalech!"

"Páni, to bylo dost obšírný," odfrkla si Elisa. "Takže otázkou je... Otázkou je– Co je doprdele ta otázka? Nechci jít dolů a hledám odpověď, jak se tomu vyhnout!"

"Uvidíme se v Pekle, jak to tak vypadá," poznamenala Závist.

"Jo," řekl Dean, který se tam najednou objevil a zaslechl její poslední slova; mimoděk pohladil zkoprnělou Elisu po ruce a ušklíbl se na Závist, "ale ty se tam dostaneš o trochu dřív, než my," zavrčel spokojeně a propálil ji pohledem.

"O trochu," zdůraznila Závist s pohledem na Elisu.

Dean si však Závisti dál nevšímal a usmál se na nervózní Elisu tím svým úsměvem, který říkal, že všechno bude v pořádku; úsměvem, kvůli kterému Elisa Day prodala svou duši. "Jeho kamarádi tu za chvíli budou, takže ho nepotřebujeme," prohodil schválně tak nahlas, aby ho na židli připoutaná Závist slyšela.

Elisa přikývla a úlevně přenechala své místo Tamaře, aby ho poslala do Pekel: vlastně se jí dost ulevilo, že si to Závist nechala pro sebe: snadno to mohla všem prozradit, ale teď si její tajemství vezme sebou.

Bobbymu stačil jediný pohled, aby ji přitáhl k sobě a zadrmolil ji do ucha: "Musíš mu to říct, než se to dozví od nějakýho démona. Alespoň tohle mu dlužíš."

"Dlužím?" opáčila tiše a nechápavě se zamračila.

Vypadal, že by z ní nejradši tu duši vytřásl sám teď a tady, ale ovládl se a tiše zasyčel: "Proboha, Elis! Tys prodala duši ďáblu, upsala ses Peklu kvůli tomu, abys s ním byla!"

"No," Elisa zaváhala, "když to řekneš takhle..."

Poslední věta ji nepěkně píchla v hrudi, ale malátně přikývla a nechala se posadit na pohovku, kde čekala na závěrečný boj dnešního večera. Zvuky Závisti v agónii k ní doléhaly jen zdálky, takže sebou trhla, když se v jejím zorném poli objevila bledá Tamara a postavila se na své místo u okna s brokovnicí v ruce.

"Na co čekají? Proč už neútočí?"

"Máme tady soli jako v dole," odtušil Dean, sedl si vedle Elisy a naprosto přirozeně si s ní propletl prsty.

Elisa na jejich spojené ruce zírala a snad poprvé si uvědomila význam toho všeho, co se stalo: zemřela a potom se znovu objevila a Dean si myslí, že to byla jen šťastná shoda náhod. Věděla, jak se bude cítit, když se dozví, že udělala to samé jako jeho otec, kterému dodnes neodpustil a zalitovala svého zbrklého slibu Bobbymu, že mu to řekne.

Bude mě nenávidět, pomyslela si a zkousla si ret.

Bylo to téměř k neuvěření, ale když před ni Alastor postavil možnost znovu žít, přijala téměř instinktivně, aniž by se nad tím, nebo nad těmi následky zamýšlela: prostě ji připadalo správné čelit nadcházející válce s ním po boku.

Aniž by se zamýšlela nad pravým důvodem: nad tím, proč je schopná obětovat cokoliv, aby byla byť jen jeden rok s Deanem Winchesterem.

"A do háje," zamumlala s pohledem na jeho profil.