¹ELISA DAY: Byla jsem Divokou růží

KAPITOLA³⁹ Duše podél Cesty poutníků

"Kam teď jdeme?"

"Kupředu," řekl prostě, aniž by se na ni podíval. Elisa protočila oči v sloup a skousla nepříjemnou poznámku: přece jen ji zachránil život, takže by si neměla vyskakovat. "Do Očistce," upřesnil, když vycítil její rozpaky se zeptat.

"Proč?"

"Protože je to cesta k tvé spáse."

"Počkej," vyhrkla Elisa a skoro zakopla, jak horečnatě přemýšlela, "k spáse? Chceš mi říct, že z Očistce vede přímá cesta do nebe?"

"Z Očistce vede přímá cesta kamkoliv," opravil ji.

"Kamkoliv?" zopakovala nechápavě.

Zastavil se tak prudce, až skoro narazila do jeho zad; s povzdechem se na ni otočil a pátravě ji probodl šedýma očima.

"Máš omezené myšlení," řekl klidně, ale Elisa si to nebrala jako urážku, spíš to znělo jako podnět k přemýšlení, "Očistec není nikde a zároveň všude. Nikdo ve skutečnosti neví, kde je. Vnímáš ho jako součást Pekla, ale je to– hm... přestupní stanice."

"Takže je to jako letiště v Atlantě?"

Tentokrát vypadal nechápavě on, ale opatrně přitakal. "Asi ano."

"Ale já nechci do nebe," řekla Elisa a odolala touze si založit ruce na prsou. "Hele, jsem ti fakt vděčná, žes mě zachránil, ale já chci zpátky na Zem, ke svému životu a ke svým přátelům."

"Já vím," řekl se stále stejným výrazem.

"Víš?" odvětila zmateně. "A přesto mě budeš táhnout do nebe?"

"Ano."

"I přesto, že tam nechci?"

"Ano."

"I přesto, že se budu bránit zuby nehty?"

Koutky úst mu cukly, jako by se chtěl usmát a stále se na ni díval způsobem, jakým se na Elisu kdysi díval její otec. "Ano, i přes to," řekl a bez dalšího slova se otočil, aby pokračoval v cestě.

"Dík za odpověď," zamumlala Elisa a následovala ho.

"Tohle je nejrozsáhlejší část Pekla," vysvětlil Sebastien trpělivě, když koutkem oka spatřil, že za ním Elisa zaostává a stále častěji klopýtá o překážky v cestě. "Znáš Božskou komedii?"

"Otec se snažil naučit mě důležitější věci než je obdiv k sedm set let starý poezii," zabručela unaveně a zvedla oči. "Jak víš, kam jdeme?"

Sebastien ukázal před sebe, ale jediné, co viděla byly další stromy, kameny a všudypřítomný dusný prach, který pokrýval všechno od povrchu po její vlasy.

"Prostě jdu po cestě," odvětil jednoduše. "Cestě poutníků."

"Chceš mi říct," vyrazila ze sebe namáhavě a založila si ruce v bok, "že touhle cestou se táhnou všichni? Díky, žes mi to vysvětlil," zabručela Elisa, když mlčel, ale cítila se natolik unaveně, že v sobě zadusila i pocit zvědavosti, který ji ovládal prvních několik mil? Hodin?

Netušila, jakým způsobem se dá měřit čas v Pekle, protože všechno tu bylo stejné, jako by zaseklé v jednom okamžiku smogového Londýna v devatenáctém století.

"Proč tu nikdo není?"

Znovu se na ni skoro překvapeně podíval. "Jsou tu miliony duší."

Elisa nadzvedla obočí. "Stromů možná, ne duší. Ledaže..."

Přezíravě mávl rukou na okraje neviditelné cesty, kterou následoval, ale Elisa stále neviděla nic než jen kameny a výhonky černé trávy. "Jsou tu ti, kteří v životě neudělali nic, za co by měli být potrestáni, ale ani nic, za co by mohli být odměněni."

"Takže co?" zavrčela Elisa, náhle podrážděná. "Jen tu tak sedí?"

"Ano," nepatrně se zamračil. "Zbabělci si nezasluhují nic než opovržení."

"Když myslíš," zabručela Elisa. "Tak jdeme, nemůžu se dočkat, až budu v tom nádherně povrchním městě plným vavřínu, tlustých cherubínů v plenkách a propastný boží lásky. Kupte jeden kus, další dostanete zdarma," zadeklamovala posměšně. "Bůh vás všechny vidí, miluje vás!"

"Nezajímá tě, proč je nevidíš?" Zeptal se Sebastien po chvíli.

"Ne," zavrčela Elisa s novým zášlehem vzteku a pevně stiskla ruce v pěst, až ji čerstvá rána na dlani zaštípala.

"Protože kdybych je viděla, mohla bych v nich poznat nějaký lidi, který jsem tam nahoře nestihla zachránit a oni zemřeli jen proto, aby tu navěky seděli u nějakýho zatracenýho šutru!" zavřískla a kopla do kamene. "JEN PROTO, ŽE SE BÁLI NĚCO UDĚLAT!"

"Proč tě to tak rozčiluje?" zeptal se nechápavě a zvědavě se na ni podíval, jako by ho odpověď opravdu zajímala.

Elisa zhluboka vydechla a přejela si poraněnou rukou po tváři, ale vztek z ní už vyprchal, takže mu odpověděla klidně: "Protože jsem celej svůj krátkej život zasvětila tomu, abych chránila lidi, kteří se neumí bránit sami.

Obětovala jsem všechno, aby oni mohli mít svoje nedělní mši, při kterých by se modlili k Bohu, kterej je neposlouchá; svý večerní programy a grilování na zahradě.

Občas jsem za to svého otce nenáviděla," přiznala tiše. "Chtěla jsem mít stejný život jako oni, tak jednoduchý a bezstrarostný: krůta v sobotu a šunka z WalMartu v pondělí; táta, co tě učí jezdit na kole a fouká ti na rány, když se zraníš.

Mně strčil do ruky brokovnici a stál nade mnou, dokud jsem nestřelila přesný terč a když se mi to povedlo, zmohl se jen na poplácání po zádech a větu: 'Příště to bude lepší.'

Mně do škrábanců lil levnou desinfekci a když bylo Joshovi dvanáct, nechal ho sešít mi ve vaně ránu na zádech, kam mě škrábla harpyje na mý první výpravě, ale všechno to hrozný stálo za to dobrý.

Když se nám podařilo zachránit alespoň jeden život, věděla jsem– věděla jsem, že to stojí za to."

Sebastien tiše naslouchal a všechny její slova zcela hltal jako pokojová rostlina otáčí květ ke slunci.

Elisa se rozhlédla kolem: u cesty, kterou viděla jako zvířecí stezku, se začaly ze stínu vynořovat mlhavé postavy. "Co by si táta pomyslel, kdyby věděl, že všichni, který jsme kdy zachránili, skončili tady?"

"Věděl by, že to stálo za to," řekl Sebastien po chvíli.

Zmateně se na něj zadívala, protože to vyslovila jako řečnickou otázku a nečekala od něj odpověď, ale přesto promluvil a teď na ni upíral jasně žluté oči, jediné barevné body v šedivém okolí smrti.

"Kdo jsi?" zašeptala.

Trhl hlavou a vydal se dál. "Nikdo důležitý."