¹ELISA DAY: Byla jsem Divokou růží

KAPITOLA¹⁰ Na řadě je prvorozený syn

Quendi v Texasu
o pět dní později

Elisa odjakživa zbožňovala westernově staromódní šestihranný Blackhawk-Bisley revolver z roku 1895, protože to byla první zbraň, kterou ji Bobby Singer vtiskl do rukou a se slovy: "Miř na střed," ji jako šestnáctiletou mladou ženu začal učit střílet. Ale v některých případech dala přednost dvouhlavňové brokovnici s kadencí vojenského bubnu, kterou nabíjela posvěcenými náboji.

Jako třeba teď. "Ty svině!" zařvala rozzuřeně a znovu si nabila. Jestli Elisu něco pobuřovalo více než kdokoli, kdo se ji snažil přesvědčit o božím milosrdenství, byli to bohové, kteří se ji snažili zabít. A s tím se setkávala daleko častěji.

"Co to s tíhle státem kurva je?!" zaječela do tmavého lesa a vykroutila si nohu ze šlahounů ostružiní, které ji začalo lézt po noze a pokoušelo se ji stáhnout na mechové podloží. "Sjezd zasranejch židovskejch bohů, který se mě snaží zabít?!"

před třemi dny

Z městečka Van Horn, kde se ve spěchu nad ránem vyplížila z motelového pokoje ujížděla celý den a zastavila se až k večeru v městečku Quendi, kde zaparkovala u prvního motelu, co uviděla a pronajala si na dva dny pokoj.

Muselo ji to vyčerpat víc než si myslela, protože se probudila až ve čtyři hodiny ráno dalšího dne kvůli nikotinové abstinenci.

Následující dvě hodiny strávila tím, že tupě zírala na televizní reklamy na zubní pastu a samodržící silonky (neviditelné švy, perfektní cena dva v jednom!) a čistila u toho všechny zbraně, které měla naházené v kufru Dodge. A to všechno jen proto, aby zjistila, že tu cigarety neprodávají.

Musela se opravdu hodně ovládat, aby tomu hispánci s propocenou košilí a párátkem v koutku úst v trafice neustřelila hlavu, ale vypadalo to, že by mu i tak zůstal ten jeho flegmatický výraz a těžká víčka, tak se jen otočila a šla zpátky do svého pokoje.

Vypila dvě sklenky laciné whiskey a potom, co si okousala všechny nehty do masa ji nezbývalo nic jiného než se uvolnit. Čistě ze zvyku si v krámku pod košili strčila místní noviny a červenou fixou v nich od konce zakroužkovala záhodologické zprávičky, které ji zaujaly, ale to hlavní na ni čekalo hned na druhé straně v nenápadném sloupku.

"Hmm," zamumlala a strčila si do úst fixu, kterou mimoděk pokoušela natahovat jako cigaretu; když si to uvědomila, vyplivla ji a začala podtrhovat důležitá slova: chlapec, týden po porodu, stopy vloupání oknem, podobné případy. Vypadalo to jako obchod s dětmi, ale něco na tom nesedělo.

následujícího dne

Další den na cigarety ani nepomyslela, protože se stavila do knihovny. Celé dopoledne se prohrabovala ve starých novinách a potom si na kopírce vytiskla dost mizerný průkaz Minnesotské univerzity, oblékla si volný svetr s příliš dlouhými rukávy, brýle s tmavými obroučkami a tvářila se natolik přihlouple, že ji po několika zamrkáních pustili do archivu.

"Podobné případy" byly ve skutečnosti zcela stejné. Jen jedna situace z nedávna ji zaujala natolik, aby si nenápadně udělala fotku jednorázovým fotoaparátem pro dětské špiony: v porodnici se narodila jednovaječná dvojčata, ale osmý den po porodu zmizel jen starší syn. Prvorozený syn.

Elisa si k sobě přitáhla deník v kožených deskách, kam si sama psala poznatky a založila do něj několik novinových článků s myšlenkou, aby je měla všechny na jednom místě, ale vtom koutkem oka přejela po jednom článku a napadlo ji to.

"Žádný z nich neměl jméno," řekla si pro sebe. "Četla jsem snad o dvacítce zmizení chlapců za posledních deset let, ale ani jeden z nich neměl jméno. Všichni zmizeli osmý den po narození se zjevnými stopami po vloupání. Až moc zjevnými," dodala tiše.

Povzdechla si a stáhla si vlasy do culíku, což byl její rituál, který za ty roky dělala mimochodem a duševně se tím připravovala na lov. Sebrala všechny své věci a hodila je do kufru Dodge. Práskla za sebou dveřmi pokoje a klíčky pohodila na práh. "Neměli jména, protože rodiče věděli, že to nemá smysl," dokončila myšlenku a křivě se usmála. "Lidské oběti. Obětují své syny bohům... Nebo jednomu bohovi?"

Opřela se do sedačky a konečky prstů poklepala na volant.  "Ty bys to hned věděl," zašeptala k staré fotografii zastrčené za stínítkem: zobrazovala ji s jejím otcem a bratrem jako malou holčičku se zrzavými vlasy a její oblíbenou sponkou ve tvaru berušky, kterou měla zastrčenou nad pravým uchem.

Natáhla se do přihrádky a vytáhla ji odtamtud; byla už notně omšelá a v kovových záhybech byla krev, ale beruška byla stále tak rudá jak si ji pamatovala. Rudá jako čerstvá krev.

Elisa se zhluboka nadechla a rozmrkávajíc slzy, které ji vhrkly do očí pleskla dlaní do palubní desky, až ji celá rozbrněla a zadržela pláč. "Seber se, Eliso," zamumlala a štípla se do předloktí. "Seber se."

Zaklapla sponku za desku tátova a později jejího a bratrova deníku, ale protože skrze slzy moc neviděla, na sedadlo spolujezdce rozsypala všechny novinové články. "Salazare," zaklela podrážděně, ale najednou se zarazila a zvedla jednu zrnitou fotografii z posledního místa činu: byla dost rozmazaná a nekvalitní, ale na skříni mezi dětskou kolébkou a rozbitým oknem byl jasně vidět židovský sedmiramenný svícen.

dalšího dne v noci

V Quendi byla jen jedna synagoga s rozlehlým hřbitovem. Elisa si pro jistotu do kapes nastrkala sůl a vzala si brokovnici, i když si nebyla jistá, jak moc ji tyhle náboje pomůžou proti bohovi, který si libuje v dětských obětech.

Za běžných okolností by se zítra ráno vrátila do knihovny a ujistila by se, že je na správném místě, ale ze záznamů v porodnici věděla, že se před týdnem narodil syn jisté prvorodičce Goldsteinové. V takových situacích samu sebe přesvědčovala, že čekat by bylo horší než dělat něco, o čem si není jistá, že pomůže. Musela něco dělat.

Procházela se mezi hroby snad hodinu než konečně za hřbitovními zdmi našla pod vrstvou šlahounů ostružiní to, co hledala: ožehlou jámu se zbytky dětských kostí. "Do hajzlu," zašeptala a nabila si brokovnici.

"Neměla ses v tom hrabat," zašeptal smutný hlas za ní, ale Elisa nečekala na pointu a rychle se sklonila dolů, až skoro spadla do hromadného hrobu, ale vyhnula se tím ráně do hlavy od mohutného svícnu.

"Do hajzlu," zopakovala daleko vztekleji.

"Ty to nechápeš," zasípal rabín a čapka se mu svezla z hlavy, "my to musíme dělat."

Elisa mu namířila zbraň do tváře. "Chci jen toho zmetka."

"Nedovolím ti překazit obřad," zavrčel jiný hlas a znovu se po ní ohnal něčím, co vypadalo jako rýč; Elisa násadu odrazila brokovnicí, ale muž byl příliš silný a mohl by se s ní přatahovat moc dlouho.

A měsíc už vycházel. Skoro byla v pokušení je tu nechat udělat si co chtějí, ale vzpomínka na otce a bratra v ní stále hořela – tohle ji učil, k tomuhle ji celé ty roky cvičil: nemohla si dovolit jen tak zahodit všechny ty roky výcviku. Z posledních sil, které v sobě posbírala, přetočila brokovnici a vrazila muži rukojeť zbraně do břicha, aby ji pustil ze sevření a bez dalšího ohlížení utekla do lesa z jejich dosahu.