¹ELISA DAY: Byla jsem Divokou růží

KAPITOLA²³ Tón Melodiina intermezza

Po rozhovoru s Elisou, která se ihned poté rozmrzele vydala od stolu v jídelně za ředitelem do kanceláře přerovnávat kartotéku a čelit jeho chlípnému pohledu a narážkám, se Oliver vydal spletitými chodbami do svého pokoje.

Byla to úzká místnost s jedinou lampou a dvěma palandami, ale když klouzal očima po ledabyle ustlaných pokrývkách, plakátech vylepených na zdech a stozích učebnic, překvapeně si uvědomil, že dny strávené v Collinsportu byly příjemné.

A že by si na život zde dokázal zvyknout.

Bylo to zvláštní, skoro jako kovová pachuť na jazyku, ale zároveň to bylo podivně známé: cítil se tu dobře.

Snad poprvé od smrti své matky se cítil bezpečně – i když mu bylo dvanáct, byl natolik citlivý, aby rozeznal nejen chladný větřík ventilace dva metry svou hlavou, ale i chlad a odstup, který sálal z Elisy.

Snažila se – Oliver ví, jak moc – ale nestačilo to; a cítili to oba. Koneckonců jsou dva cizinci, svedeni dohromady náhodou a i když je pojilo krevní pouto, nestačilo to k překlenutí té propasti.

Myslel na to, když si do zcela nového kufru rovnal košile a svetry s erbem collinsportské akademie a úzkostlivě je rovnal do komínků, jak se ho to snažila naučit matka.

Vždycky mu popotáhla cíp košile vzadu na bedrech a koutkem úst vydala kvílivý zvuk kachního uchechtnutí. "Kvák, kvák, Olivere!" Smál se, i když se snažil udržet vážnou tvář, hihňal se jako dítě, když ho takhle tahala a cuchala mu vlasy. "Jsi jako kachňátko, zastrč si ocásek!"

A potom mu podolek zastrčila do riflí.

Nesnášel, když měl košili v kalhotách, ale vždycky si ji vyhrnoval ihned, když se otočila. Snad jen proto, aby zase začala napodobovat kachnu.

V těch chvílích, když se v podřepu smála, byla nádherná. Potom vstala a tvář ji zase zhýzdily vrásky v koutcích očí a úst; už tehdy věděl, že by tam neměly být, stejně jako v jeho dětském pokoji nemělo být okno na zámek a solný kruh kolem jeho postele.

Miloval ji, když mu zastrkávala košili do kalhot, když ho líbala na čelo, nebo když mu s prameny vlasů rýsujících její tvář chytala snídani.

Když byla jeho matka, bezmezně ji zbožňoval.

Ovšem byla tu i druhá žena, ta cizinka s pevnými rty a hlubokýma očima, která přicházela s tmou a odcházela až s prvními slunečními paprsky. Ta žena – ta cizí žena – stávala nad jeho postelí s rukou na pistoli a nutila ho, aby u sebe nosil vystřelovací nůž, sáček se solí a kůstkami a stříbrný řetízek kolem krku.

Nenáviděl každý okamžik, kdy jeho máma byla Melody Campbellová – ta neměla syna, nebyla to matka, ale byla to lvice. Zvíře, které chrání to, co je její.

Nenáviděl ji, protože se ji bál.

Lehával v posteli, s dekou přitaženou až k bradě a tiše plakal, zatímco ta žena s tvrdými prsty, co přerovnávaly náboje, ale neuměly hladit a vískat vlasy, nebo otevírat konzervu rajčat, které miloval s tousty, přecházela před jeho pokojem.

V těch chvílích byla lovec, čímsi vzdáleným a cizím.

Jak vyrůstal, dokázal víc chápat Melody Campbellovou a už se ji přestal obávat. Stala se symbolem ochrany a světla, které tu zůstávalo, když přicházela tma; věděl, že se ve dne skrývá v jeho mámě – jeho mamince, která pekla sušenky pro sousedy – a mohla se probudit, kdykoli bude příležitost.

Ale už se toho nebál, byl za to vděčný.

Viděl tu cizinku v jejích pohybech: když se máma natahovala po noži, aby nakrájela maso, v její ruce, která svírala nůž, byla Melody Campbellová; když se v keři pohnula toulavá kočka, byly to oči Melody Campbellové, které ji sledovaly.

Trvalo spoustu let, než dokázal tu cizinku mít rád, ale přicházela čím dál časteji, když dospíval a dokázal prohlédnout stíny.

Hodněkrát se nadechoval, otáčel se k Elise, aby ji řekl, že to nebyl Davids, kterého nenáviděla, protože ji zradil, ale že to byla Melody Campbellová, co do desetiletého chlapce zasela pochybnosti, vztek a zášť.

Chtěl ji říct, že to byla (a zároveň nebyla) jeho matka, co z něj udělala lovce – z něj, malého chlapce, který se bál vstoupit do garáže bez světla.

Její smrt bolela, ale bolest se otupila podivuhodně rychle.

Kdyby byl Josh Day naživu, možná by Oliver dokázal najít odvahu, aby se mu svěřil, že má strach sám ze sebe, protože ze smrti své matky nebyl nešťastný; protože cítil, že by měl a nebyl; Josh dokázal v lidech probouzet netušenou odvahu a důvěru, ale to jeho syn netušil, protože se s ním nikdy nemohl setkat.

"Spousta věcí by probíhala jinak, nebýt spousty jiných věcí," jak to duchaplně prohlásil lovec Edward McDay nad sklenicí piva v jedné zapadlé hospodě v Irsku roku 1786.

O dvě stě sedmnáct let později si jeho pravnuk měl v Collinsportu v USA pomyslet něco podobného nad napůl sbaleným kufrem, ale na rozdíl od jeho dávného irského předka si nemohl ulevit hlubokým hltem černého piva.

Tak se chtěl spokojit s vodou, která ovšem na jeho nočním stolku nebyla. S povzdechem někoho, kdo s myšlenkou na vodu dostal žízeň, se rozhlédl kolem a pohodil zpola složený svetr na postel.

Obul si boty a z nějaké vnitřní intuice si pevně zavázal tkaničky, což mu mělo o pouhých jedenáct minut později během zběsilého úprku zachránit život.

To ale ve chvíli, kdy procházel do setmělé chodby, ještě netušil.