¹ELISA DAY: Byla jsem Divokou růží

KAPITOLA⁴⁶ Démoni asfodelových polí

Seděla v naprosté temnotě, kterou problikávaly ostatní duše sedící u neviditelných stěn v obrovské jeskyni.

Proplazila se k nejbližší skvrně světla, ze které se po několika mrkáních stala asi dvacetiletá dívka se světlými vlasy. "Jsem Elisa Day," promluvila po chvíli.

"Rose," řekla dívka po krátkém zaváhání.

"Kde to jsme?" zeptala se Elisa.

Rose zvedla oči a rozhlédla se kolem sebe, jako by ji to snad poprvé napadlo a ona si uvědomila, že opravdu někde jsou: byl to pohled, asi jako když čekáte hodně dlouho u doktora a zíráte na své ruce tak dlouho, až se dostanete do transu a potom někdo řekne vaše jméno.

Zvednete hlavu a nevíte, kde jste.

"No to mě podrž," vydechla. "Asfodelová pole."

Elisa se zmateně rozhlédla kolem a potom se na ni podezřívavě zadívala. "Nečetla jsi náhodou sérii o Percym Jacksonovi od Riordana?"

Dívka trochu zrudla a potom letmo pokrčila rameny.

Když to však řekla, z temné jeskyně se před Elisinýma očima stala louka a z půdy pod jejich nohama začínaly růst vysoké rostliny s trsy květů: bylo to jako sledovat zrychlený záběr ze semínka do dospělé rostliny během několika vteřin.

Stovky, tisíce, celé miliony zrychlených záběrů puštěných v odlišných intervalech ve skutečném světě.

I když zmizela tíha temnoty a na obloze bylo šedivé světlo připomínající den, všechno bylo vybledlé a ošklivé, jako by déšť smyl všechnu barvu a zbyly jen rostliny, kývající se v neexistujícím větru.

"Páni," broukla Elisa, "vždycky jsem chtěla do Řecka a tohle je přímo celá smuteční louka z dob antiky na naši počest, jak to tak vypadá."

Vykročily kupředu na němý pokyn a proplétaly se skrze trsy květin; vzduch na nekonečných polích se náhle zahustil tak silně, až to Elisu skoro udusilo, ale na rozdíl od Rose věděla, co znamená ten pach síry, co se kolem nich rozhalil.

Jakmile člověk přestal být člověkem, stal se stínem a byl démony svržen do temnoty, nebo se sám nenávratně rozplynul do nicoty, což byla smrt pro mrtvé.

Definitivní smrt: nic.

Elisa se nadechla a pokusila se bránit, utéct, nebo začít křičet o pomoc, ale všechno v ní se zkroutilo do tmavého chumlu, takže se mohla jen dívat, jak se k nim přibližuje pětice démonů s rozmazanou růží na tvářích a drápy na rukou.

První rána ji zaštípala na hrudi.

Tu druhou už cítila matně a všech těch padesát dalších seknutí drápů, zakousnutí se do kůže a přeseknutí žil cítila jen tlumeně, jako by to sledovala z povzdálí, ale stejně křičela: tak dlouho, než ji jeden z démonů vytrhl jazyk a svět kolem zrudl a zteplal jako krev.

Když se vracela zpátky, všechny ty rány mravenčily a lechtaly, jak se kůže spojovala, kosti srůstaly a tkáň se znovu získávala pružnost a pevnost.

Zemřít bylo hrozné; ale znovu se zrodit bylo utrpení.

Cestou kupředu skrze asfodelová pole potkávaly ostatní duše, které sedávaly v kroužku mezi trávou, hráli spolu hry na tleskanou, fotbal, nebo si jinak bezstarostně hráli.

Jiní jen seděli a zírali před sebe.

Avšak ti, kteří mohli mluvit, je od cesty dál odrazovali: muži, ženy, děti; staří, mladí – všichni – jim nabízeli, aby tu s nimi zůstaly a těšily se z vzájemné společnosti.

"Proč tu zůstáváte?" naléhala na ně Elisa.

Nikdo z nich ji nebyl schopný odpovědět jinak než: "Nic tam není, jen další pustina," a když zjistili, že ji to nepřesvědčí, začali být neústupní a těkaví: "Je to nebezpečné, nikdo tam nechodí."

Měla své zkušenosti s duchy, ale až když se stala jedním z nich, pochopila, jak nekonečné je nekonečno a nalezla v sobě pochopení pro tyhle ztracené, zmatené duše hrající si v trávě, zavírající oči před pravdou.

"Na co čekáte?"

Na tohle odpovídali stejně, se stejným smutným úsměvem a zastřenýma očima: "Na loď," říkali a ukazovali směrem k lesklému jezeru, na jehož obzoru se matně rýsoval ostrov.

Byli tak nevinní a ubozí: čekající na spásu, která nepřijde.

Čas byl v pekle relativní.

Pochopila, že se jedná o něco jiného než tam nahoře, ale veškeré snahy o to, ho měřit, skončily neúspěchem: slunečním hodinám chybělo opravdové slunce, pro přesýpací hodiny jim chyběl materiál a počítat tlukoty srdce, nádechy, nebo ubíhající vteřiny bylo mučivé.

Každá smrt byla snadnější, méně bolestivá, protože se čím dál víc blížily stavu naprosté smrti, chvíli, kdy nebudou nic.

Po každé smrti spolu mluvily čím dál méně a po každé smrti a znovuzrození bylo stále těžší si vzpomenout na to, kým jsou a kým byly.

A čím dál víc na tom přestalo záležet.

Nakonec, po dlouhé době, stály před puklinou ve skále, která se po několika metrech dělila do dvou chodeb.

Přímo na křižovatce těhle chodeb stál muž s dvěma tvářemi po stranách hlavy. "Dvoutvářný," řekly obě tváře najednou, "čeká na tvou volbu, Eliso Day. Jsou tu tři cesty: dvě vpřed, jedna zpátky; jedna doprava, druhá doleva, třetí dozadu. Kterou si vybereš?"

"Všechny tři vedou do záhuby," opáčila Elisa klidně. "Nevolím si cestu, ale čas, který mi bude dán do zatracení."

"Jsi ztracená," řekla jedna tvář, "jsi v Pekle," dodala druhá. "Jsi sama!" zvolaly obě najednou.

"A zapomenutá," dokončila Elisa a vybrala si cestu.