Darkness - CZ HARRY STYLES

8.

*louis, první den školy*

Od okamžiku, kdy jsem otevřel oči, jsem se nemohl přestat usmívat. Dnes začíná deset měsíců, ve kterých budu s Harrym každé ráno a odpoledne chodit ke škole a po škole si určitě zajdeme do kavárny. Vše mám naplánované. Rychle jsem se převlekl a běžel dolů. Udělat jídlo patnácti lidem a pak ještě mně není jednoduché, ale já to zvládl. Všem jsem nachystal snídani, a dokonce i svačinu, každému trochu jinou, ať to nemají stejné. Harrymu jsem tam nechal udělat vzkaz Braillovým písmem, který říkal: „Dobrou chuť. Po škole tě čekám. Pa, Louis," a dal jsem mu tam sušenky navíc.

Přesně 6 hodin ráno a všechny holky přiběhly do kuchyně. Všechny byly ještě nenamalované a v pyžamu, asi zrovna vstaly.
„Kde jsou kluci?" zeptal jsem se.
„Ti vstávají až v sedm nebo o půl osmé, jak kdo," uchechtla se Enn.
Přikývl jsem, sedl si za barovou židličku a pozoroval je, jak snídají. Vypadalo to, že jim chutnalo. Po snídani zase všechny vyskákaly do druhého patra a následně do svých pokojů. Byl jsem tady sám, a tak jsem se rozhodl si trochu počíst.

Když už jsem chvíli četl, vyrušil mě dupot na schodech. Otočil jsem se a spatřil jsem kudrnáče, jak si to kráčí dolů, prohrabávajíc si ty jeho krásné vlasy. Byl ještě rozespalý, to šlo vidět, a tak jsem mu potichu oznámil, že jsem tady také, ať se mě nelekne.
„Oh, ahoj Louisi," usmál se na mě a já se zazubil. Díky bohu, že mě teď nemůže vidět.
„Ahoj Harry, tady máš snídani a svačinu," pomohl jsem mu posadit se a on se pustil do jídla. Byl tak roztomilý, když jedl.
„Je to fakt skvělé," pochválil mě a já se hrdě usmál.
„Děkuji," odpověděl jsem mu a pomalu dojídal i mou snídani.
„Jak to, že jsi vzhůru tak brzo? Holky říkaly, že kluci vstávají pozdě," zajímalo mě. Harry se hned začal červenat.
„No, víš... Já myslel, že bychom si povídali a že bychom měli na to víc času, kdybych vstal dřív..."
To byla přesně taková odpověď, kterou jsem nečekal, ale nesmírně mě potěšila.
„To byl dobrý nápad, Harry," pochválil jsem ho a kdyby teď viděl, jak strašně moc hrdě teď vypadám, asi by se mi musel smát.
„Tak, co mi povíš, Harry? Co škola, jde ti?"
„No... Jak co. Hodně mě baví hodiny zpěvu a malby. Potom rád píšu slohové práce a když mi sedne učivo tak něco i spočítám. Nemám rád chemii, ta mi nikdy nešla."
„Vážně? Zpěv bych do tebe neřekl, někdy mi určitě musíš něco zazpívat," zaradoval jsem se a viděl jsem, jak se na mě usmál i s ďolíčky.
„Někdy možná."

Je zhruba 7:40 a dole se sešli už úplně všichni. Pár holek a Tyler už odešli, zbytek jsou ještě tady a oblékají se. Postupně odejde pár lidí, až tu zůstane jen Zayn s Waliyhou a Harrym a já. Stojím se Zaynem ve verandě a čekáme na ty dva.
„Harry a Waliyha se mají asi hodně rádi, že?" prám se Zayna.
„No, ano. Kdysi spolu něco měli, ale pak Harry zjistil, že není... No, že není typ osoby, se kterou by chtěl být, a tak se rozhodli, že zůstanou kamarádi. Harry je v tomhle ohledu od té chvíle vážně opatrný. Lidí si hodně váží a kdyby mu někdo něco udělal, asi by to nezvládl, nedej bože, kdyby ho někdo podvedl. Je hrozně křehký a já nenechám dopustit, aby se mu něco stalo," podíval se na mě vážným pohledem a já jen kývl. Co tím myslí? Já bych Harrymu nikdy neublížil. Ale zaujala mě část, kdy si Harry uvědomil, že není jeho typ osoby. Co když je... No, radši jsem tu myšlenku vymetl z hlavy, abych potom nebyl zklamaný, že mě odmítl.

Když Harry s Waliyhou konečně přijdou, vezmu Harryho za loket a jdeme pomalu do školy. Jdeme pomalu a jsme trochu pozadu, ale máme ještě asi patnáct minut, takže to docela stíháme.

Když ho doprovodím a vrátím se na domov, jdu do svého pokoje a lehnu si na postel. Sakra, už je to dlouho co jsem se trochu neuvolnil a myslím, že je načase. Pomalu ze sebe sundám tepláky a začnu si přejíždět po boxerkách nahoru a dolů. Zavřu oči a snažím se myslet na Harryho, jak má své teplé ústa kolem mého penisu. S lehce otevřenou pusou si ho vytáhnu z boxerek ven a začnu krouživými pohyby na špičce, poté sjíždím čím dál níž a neustále přidávám na rychlosti. Když už jsem hodně blízko, zrychlím, jak nejvíc to jde a své myšlenky neustále soustřeďuji pouze na jednoho člověka. Po chvíli pevně zavírám oči a udělám se, potichu říkajíc jeho jméno.

Čekám před Harryho školou a hledám ho v davu dětí. Když ho konečně najdu, spěchám k němu a zase ho lehce chytám za loket a ujišťuji ho, že to jsem já pozdravem.
„Ahoj Lou," odpoví mi a já se musím usmát.
„Hm, Lou, to se mi líbí," zkousnu si ret a pokračuji v chůzi. Harry se jen trochu pousměje, ale dál to nekomentuje.

Sedíme v kavárně a povídáme si. Nastala chvíle, kdy se ho zeptám, jak na tom je. Potřebuji mít jistotu.
„A co holky, Harry?" podívám se na něj a on sklopí hlavu. Chvíli nic neříká, ale pak se odhodlá mi odpovědět.
„No, víš... Já se nescházím s dívkami," řekne klidně.
„Jak to myslíš?"
„Já totiž nejsem na holky, ale na kluky," řekne tiše a začne si hrát s prstýnky, které neustále nosí na obou rukách.
„Vážně? To je úžasné Harry, nemáš za co se stydět," usměji se na něj a vezmu jeho ruku do mých dlaní. On se na oplátku lehce pousměje a opře se více do sedátka.
„Bál jsem se ti to říct... Že si se mnou nebudeš povídat a že se nebudeš dívat na mé obrazy... Že mě odsoudíš."
„Harry, poslouchej mě. Tohle bych ti nikdy, opakuji nikdy, neudělal. Já tady budu tak dlouho, jak budeš chtít a udělám pro tebe cokoliv budeš potřebovat, vždycky. Nemysli na takové věci, já jsem tady pro tebe pořád a mně můžeš říct vše," snažil jsem se ho uklidnit, ale moc to nezabíralo. Rozhodl jsem se si sednout vedle něj a silně jsem ho obejmout. Držel jsem ho v náruči několik minut, poté jsme se rozhodli pomalu jít na domov, prý si musí toho ještě hodně udělat do školy.

„Jo a Harry, četl jsi můj vzkaz?" ptám se ho, než odejdu z jeho pokoje. Harry přišel blíž ke mně a pevně mě objal.
„Děkuji ti, Louisi, za všechno," pustil mě a zavřel přede mnou dveře.

Budu to brát jako ano.