Darkness - CZ HARRY STYLES

18.

*Harry*

Nenutí mě sedět na místě. Nenutí mě poslouchat ho, a dokonce i v klidu odchází ven. Přesně toho jsem chtěl docílit. Nevím jak, ale věří mi tolik, že se mi to ještě dnes určitě podaří.
Je večer a já čekám jen na vhodnou chvíli. Jesse mi vysvětlil všechno. To, co dokáže a také to, že i kdyby chtěl, zrak mi už v tuto chvíli nemůže zase vzít, což mi naprosto vyhovuje. Ještě jsem neměl šanci se pořádně rozkoukat, přeci jen se pohybuji jen v několika místnostech a okna jsou začerněna. Rozhodl jsem se, že odejdu večer, když ještě nebude úplně tma, ale nebude ani moc světlo, abych se zbytečně nezdržoval koukáním na okolí.
Myslím, že přišel můj čas. Venku se docela setmělo a Jesse leží vedle mě na gauči. Opatrně vstávám, jelikož skoro spí, pošeptám mu, že jdu do sprchy a mizím. Odpoledne jsem si všiml, že v koupelně není okno chráněné kvůli větrání, a že není ani tak vysoko, takže to nebude tak těžké. Pouštím vodu ve sprše a rychle otvírám okno. Vyhoupnu se a za pár vteřin už jsem venku. Čerstvý vzduch mi dodá ještě více energie. Nenápadně se podívám přes škvírku dalšího okna a Jesse stále ještě leží a oddechuje. Spokojeně se usměji a vydávám se pryč odsud. Naštěstí vím, kde jsem, a tak mi netrvá moc dlouho dojít domů. Je to strašně jiné. Chvílemi jsem musel zavřít oči, abych si uvědomil, kudy jdu. Je to hrozný nezvyk, chodit ulicemi, které jsem nikdy v životě neviděl, ale prošel jsem jimi tisíckrát. Po několika minutách konečně vidím ten obrovský dům. Nikdy jsem si neuvědomil, jak veliký vlastně je. Pomalu vejdu dovnitř a první osoba kterou vidím, je... No, vlastně nevím, kdo to je. Jen tak stojím a koukám, dokud si mě ten člověk nevšimne. Okamžitě se ke mně rozbíhá a ve vteřině jsem v jeho náruči. Teď už vím, kdo to je. Nikdo jiný mě takhle obejmout neumí.
„Louisi," řeknu potichu a slza mi spadne z oka.
„Harry jsi v pořádku? Tak strašně jsem se o tebe bál! Jak jsi to dokázal, jak ses tady dostal?" podívá se na mě a já konečně vidím jeho obličej pořádně. Ty nádherné oči- tak takhle vypadá modrá. Vše na něm je naprosto dokonalé, je překrásný.
„Harry? Počkat ty..." Louis na mě zírá a já se přes všechny mé slzy usměju a lehce kývnu hlavou. V ten okamžik i on vypukne v pláč a nevěřícně na mě zírá.
„Promiň, promiň já jen vůbec nevím, co bych teď měl říct já... To je úžasné, já jsem tak šťastný Harry!"
Jen přikyvuji a stále ho pozoruji. Nikdy bych si nepředstavil, že je až tak nádherný. Je to něco nepopsatelného. Jesse byl sice první člověk, kterého jsem kdy viděl, ale Louis je první člověk, kterého vidím rád. Znovu ho objímám a po několika minutách, ne-li hodinách se ode mě odtahuje a zamračí se.
„Musíme jít na policii, Harry. Jestli si pamatuješ, kde je, měl bys jim to říct, aby už nemohl utéct," řekne smutně a pohladí mě na tváři.
„Vím, že to musí být strašně těžké, ale už tě nechci ztratit," dopoví a políbí mě. Kývnu a usměji se.

Když jsme s policií dorazili na místo uběhlo zhruba 40 minut od mého útěku. Stojíme u dveří a policie mě připravuje na to, co se bude dít. Po krátkém rozhovoru jdou konečně na věc. Dveře rozráží jeden, další tři vejdou dovnitř ozbrojeni. Čtyři zůstanou s námi a několik dalších už předem obklíčilo dům, kdyby chtěl utéct. V tuto chvíli jsem si konečně jistý, že budeme žít spokojený život. Bylo hrozně těžké vysvětlit policii i Louisovi jaktože zase vidím, ale zvládl jsem to, i když se spíš přiklání k nějakému zázraku, než k magii a nadpřirozenu. Ani se jim ale nedivím, taky bych tomu moc nevěřil. I tak mi ale sdělili, že Jesse půjde do vazby, a poté určitě i do ústavu pro psychicky nemocné lidi. Uběhlo několik minut zmatku, a když policie odchází ven bez Jesseho, zděsím se.
„Není tam."
Tato dvě slova se mi vryla do hlavy a nechtějí zmizet. Slyším je pořád a pořád dokola. Příslušníci policie na mě mluví, já ale nejsem schopný vnímat ani jedno slovo. Nakonec mi pomáhají do auta a až když sedím na sedadle, vzpamatuji se. Sedím s nohama venku, dveře mám otevřené, jsem přikrytý dekou a kolem mě stojí hlouček lidí.
,,Kde může být?" pošeptám a zamračím se. Jeden z mužů mi podá malý lístek. Vezmu si ho do ruky a zaměřím se na slovo, které je tam krasopisně napsané.
Končíš.
Zamrazí mě po celém těle a lístek okamžitě podávám muži zpět.
„Pane Stylesi, budeme dělat, co bude v našich silách, abychom ho dopadli. Vy nám budete ale muset pomoct. S panem Tomlinsonem se musíte přestěhovat do domu trochu dál odsud. Bude tam s vámi bydlet pět bodyguardů, vašich osobních. Budou s vámi chodit všude, budou vám hlídat celý dům, i večer. Z domu nebudete vycházet, pokud to nebude životu nutné, ani bodyguardi nebudou. Každý den vám bude chodit jídlo, každý den se o vás bude starat speciální personál. Musíte to zvládnout, musíte být silný a každým dnem budeme blíž a blíž k jeho dopadení, hlavně se nesmíme vzdávat. Nyní vás odvezeme do domova, půjdou s vámi tři naši zaměstnanci. Nebudete komunikovat s nikým, ani s kamarády. My se o ně postaráme, také je budeme hlídat. Sbalíte si věci, vezmete si vše, co je vaše a pojedete s námi na stanici, kde nám dáte co nejpodrobnější popis únosce a také popíšete jeho chování a vše, co jste dělali, nebo čeho jste si za těch devět dní všiml. Poté nasednete do dodávky, která bude čekat u stanice. Musíte být spolu. Pojedou s vámi vaši přidělení bodyguardi a dovezou vás na místo, kde nyní budete bydlet. Od okamžiku, co tam vstoupíte, nesmíte odejít. Po nalezení a zadržení Jesseho můžete zůstat v domě, ale vycházet budete moct až po jeho úplném zadržení ve vazbě. Může to chvíli trvat, a proto vás chci jen ujistit, že to zvládneme. Rozuměl jste všemu?"
„Ano, rozuměl jsem všemu," chtěl jsem říct. Místo toho jsem jen přikývl a za chvíli jsme jeli.
Bylo to naprosto přesně, jak to popsal. Vyzvednutí věcí, výslech, dodávky, dům. Docela veliký dům. Bodyguardi byli naprosto obrovští. Sice nechápu, proč jich je pět, když Jesseho by zvládl i jen jeden, a to jen jednou rukou, ale není to tak, že bych si stěžoval. Alespoň jsem se cítil bezpečněji.

„Já jsem Paul. Tohle je Jack, Luke, Jaison a Tom. Po zbytek tohohle jednání a pátrání se o vás budeme starat. Počítejte s tím, že vám budeme za prdelí, i když půjdete třeba i jen pro vodu. Ne, že bychom na vás byli tolik závislí, ale je to naše práce, a tu děláme nejlépe. S námi budete v naprostém bezpečí. Můžeme očekávat, že se tady hledaný objeví během následujících dvou měsíců, ale taky se může stát, že ho zachytí třeba už zítra u dětského domova, kde vás automaticky bude hledat. My jsme ale jako vždy o krok dál. Samozřejmě, že nám ale Louis řekl naprosto vše, a tak se nemusíte bát dělat cokoli, kdekoli. Dělejte, jako bychom tu nebyli, nebo se s námi také bavte, to je na vás," usměje se Paul a já se občas musím zasmát. Vypadá docela zábavně, nejsou tak hrozní.

Večer po večeři sedíme u televize a bavíme se. Já se bavím jako nikdy předtím, jsem konečně šťastný, i když vám to v téhle chvíli může připadat až divné. Já i Louis jsme trochu opilí. My to máme samozřejmě dovolené, naši noví kamarádi jsou ale v práci, takže na to museli hned zapomenout. Ne, že bych jim nechtěl nalít, ale oni sami odmítli.
Až když vstávám z gauče, uvědomuji si, jak špatně na tom jsem. Svět se mi ve vteřině zatočí a kolena se mi lámou, na to ihned reaguje jeden z bodyguardů a pevně mě chytá zezadu, asi to čekal. Louis je na tom o něco lépe, ale taky potřebuje menší pomoc. Všech pět ochránců jde nyní s námi nahoru do ložnice. Všichni jdeme do obří koupelny a mě berou do vany a Louise do sprchy. Oba si dobrovolně sundáme jeany a v tričku a boxerkách sedáme pod studenou vodu, která mě ihned nakopne, stejně jako Louise. Po pár minutách strávených pod proudem vody konečně vstáváme a jdeme pomalým krokem k postelím. Bodyguardi nás nechávají o samotě, dva z nich stojí u dveří, zbytek hlídá vchod a kamery, také slyším přijíždět policejní auta a následně z nich vychází několik mužů, kteří stojí okolo domu zvenku. Je to divné, ale bezpečné. I když teď není moc vhodná situace na to, myslet na tyhle věci, ale já si prostě nemůžu pomoct a otáčím se k Louisovi, kterého ihned líbám.
„Harry, co se děje?" kuňkne ospalý Louis a já se zasměju.
„Když mně se ještě nechce spát," škemrám a on se jen pousměje.
„Miláčku, Paul s Lukem stojí za dveřmi a tamhle na nás míří kamera. Není to to nejvhodnější místo a chvíle pro tohle," řekne ale zadrhne se, když mu sjedu rukou k rozkroku.
„Harry, tohle mi nesmíš dělat," zasténá potichu a prohne se pod mým dotekem. Pomalu mi ruku vyndá a vytáhne mě nahoru tak, ať ležím vedle něj.
„Slibuji, že to někdy bude, jen dnes ne. Prosím," políbí mě něžně a usměje se. Já kývnu, otáčím se k němu zády a cítím jeho paže, které mě ihned objaly a tímhle gestem se cítím víc v bezpečí, než kdyby kolem mě bylo padesát takových lidí, kteří dnes stojí všude možně v i okolo našeho domu.
Usínám rychle a nezdá se mi o nikom jiném než o Jessem a o těch třech slovech. Není tam a končíš.