Darkness - CZ HARRY STYLES

17.

„Mohu ti pomoct."
Tato slova mě dnes – po devíti dnech v tomhle domě - probouzí a já si tak během vteřiny uvědomuji, že nejsem vedle Louise, ale vedle Jesseho. Nic neříkám, snažím se ležet stále na stejném místě a nehýbat se.
„Vím, že jsi vzhůru. Můžu ti pomoct," řekne znovu a já jen kývnu rameny.
„Chceš vidět? Pomůžu ti."
Pomalu se k němu otáčím a trochu se zamračím. Jestli má dneska zábavný den budiž, tohle téma ale není vhodné na vtipy.
„Chci ti pomoct. A chci být první člověk, kterého uvidíš," chytí mě za boky a posadí si mě na sebe. Automaticky se ošiju a chci slézt, ale pak si vzpomenu, jak to dopadlo naposled před třemi dny. Celou noc jsem měl kolem boků ostré hroty, nemohl jsem se ani trochu pohnout a ani spát, jelikož by mě asi propíchly. Radši si vyberu tu lehčí možnost, a to představovat si, že je to Louis.
„Jak?" vyleze ze mě po chvilce přemýšlení.
Jeho dlaně mi drží hlavu a prsty mi zakrývá oči. Chvíli jimi jen tak krouží a po chvíli je odsune. Na vteřinku zahlédnu nějaký obrys osoby, hned to ale zmizí. Začíná se mi těžce dýchat a fascinovaně vydechnu.
„Jak jsi to udělal?"
„Tak jako všechno ostatní," zasměje se a políbí mě na čelo.
Na vteřinu si pomyslím, že by to s ním nebylo až tak špatné. Zatřesu hlavou. Přesně tohle chce, ale to se nesmí stát.
Najednou mě napadl úžasný plán.
„Udělej to znovu," usměji se na něj, a i přes to, jak nechutně se cítím, lehce se na něm pohnu a způsobím tak lehké tření mezi mým a jeho rozkrokem. Fuj, už teď mi je z toho špatně.
„Nemůžu jen tak najednou, musí se na to pomalu a- uh, sakra Harry," vzdychne potichu Jesse a chytne mi boky.
„Prosím, chtěl bych tě vidět, chtěl bych se s tebou procházet po parku a vidět to nádherné, co na světě ještě zbylo. Prosím, ještě není pozdě," škemrám a snažím se znít přesvědčivě.

*Pohled Jesse*

Zabírá to. Ten kluk mě nyní jen tak neopustí. Přesně to jsem chtěl, po tomhle jsem toužil tak zatraceně dlouho a najednou mi to vyšlo jen tímhle. Proč jsem to neudělal hned? Proč jsem nevyužil toho, co umím? No, nebudu se zabývat minulostí. Hlavní je, že Harry teď sedí na mě, myslí na budoucnost a co je lepší? V té budoucnosti jsem i já. A to mě sakra těší. Potřeboval bych jo jen dostat víc na mou stranu, jen to nechci moc uspěchat, ještě by se něco mohlo stát. Nechám ho toužit po mě pomalu a úplně. Chvíli to potrvá, ale poté už nebude cesty zpět.
„Přísahám, že za chvíli budeš vidět lépe než kdokoliv jiný. Jen mi dej chvíli času," pošeptám a přiblížím se k jeho rtům. On se první vyleká, ale poté mě také líbá. Upřímně, je to to nejhezčí, co jsem kdy zažil. Na tenhle okamžik jsem čekal tak dlouho, a nyní tu je. Je tady, přímo přede mnou a já to zažívám na vlastní kůži, je to prostě neuvěřitelné.
Pomalu pohnu jeho pánví a on okamžitě pochopí a hned to dělá automaticky sám. Nikdy jsem se necítil lépe, je to tak uklidňující pocit. V jeden okamžik jsme takhle krásně spojení, druhý je najednou vedle mě a smutně se kouká na postel.
„Promiň já, já to jen nechci tolik moc uspěchat, potřebuju na to trochu času, promiň Jesse," kuňkne a zakrývá si obličej dlaní. Je tak roztomilý. Moc dobře ho ale chápu, vážně je to trochu narychlo. Na tomhle bychom taky měli trochu zapracovat.
Sundám ho ze sebe, vstanu a jdu do kuchyně. Měl bych udělat něco na jídlo, jen nevím co. Nakonec se rozhodnu, že jen něco objednám a jdu zpět za Harrym. Ten už stojí úplně převlečený a vypadá to, že se hodně nudí.
„Za chvíli nám dovezou nějaké jídlo. Mezitím můžeme třeba poslouchat hudbu..." podívám se na něj a pousměju se a on jen kývne rameny.
„Nebo ti můžu ukázat trochu více... Zapracovat na tvém vidění," řeknu potichu a on je hned jiný. Rychle kýve hlavou a postaví se přímo přede mě. Klidně bych ho mohl změnit hned teď ve vteřině, ale nechci.
Podívám se mu do očí a zapojím svou hlavu, hledám to, co mu blokuje zrak. Když už to najdu, je to lehké.

*Harry*

Do očí se mi dostane ostré štípání, které po chvíli ale ustane a já... vidím. Vidím trochu rozmazaně a dost mě z toho bolí hlava, ale stále pozoruji vše, co můžu. Vidím své ruce, vidím podlahu, prostě úplně vše. Najednou narazím na něčí nohy a uvědomím si to. Jesse. Pomalu sjíždím očima výš a výš, nejprve po jeho teplácích, přes tričko až po krk. Chvilku se psychicky připravuji na to, že on bude první člověk, kterého kdy uvidím. Zvednu hlavu a je to tady. Dívám se mu přímo do očí a vidím všechny ty barvy. Barvy jeho kůže, rtů, tetování, zorniček, vlasů, prostě něco, co jsem nikdy jindy neviděl. Nemůžu si pomoct, ale musím myslet na Louise. Na to, jak vypadají jeho oči, jaké má on rty a celkově mě zajímá jeho obličej. Musí být zatraceně jedinečný.
„Je tady zrcadlo?" zeptám se potichu a Jesse mě dovede k velkému zrcadlu. Pomalu se k němu přiblížím a prohlížím si každý můj detail. Každým okamžikem se můj zrak zlepšuje a zlepšuje, bolí mě méně hlava a zvykám si. Když se zaměřím na mou tvář, vyrazí se mi dech. Takové detaily... Mé oči jsou nádherné. Nechci znít nějak namyšleně, ale ta barva je dech beroucí.
„Jesse, prosím, už nikdy nechci vidět tmu," otočím se na něj a oči se mi plní slzami. Nejde to zastavit, je to strašně silné. Ta představa, že jsem všechnu tuhle krásu světa celý život neměl šanci spatřit a také ta představa, že bych ji už nikdy neměl znova vidět mě děsí. Jsem nadšený, když Jesse kývne hlavou a usměje se. Vtáhne mě do objetí a já mu ho oplácím. Ale naštěstí mě těmi jeho schopnostmi neobalamutil. Já se budu držet svého plánu a chci ho uskutečnit co nejdříve- nejlépe ještě dnes.