Darkness - CZ HARRY STYLES

9.

*harry*

Týden uběhl hrozně rychle. S Louisem jsme každý den chodili po škole do kavárny, zjistil jsem o něm neuvěřitelně hodně věcí. Popisoval mi jeho tetování a slíbil mi, že mi jedno taky někdy nechá udělat. Za ty dva týdny, co tady je, jsem si ho ohromně oblíbil. Je teď jako můj nejlepší kamarád. No, spíš nejlepší kamarád, do kterého jsem zamilovaný. Ano, za takovou chvilku. Jsem do něj tak strašně zamilovaný a nijak to nemůžu ovlivnit, je to jediný člověk, který se o mě takhle kdy zajímal. A když už zjistil, že jsem gay, nic se mezi námi nezměnilo, možná máme mezi sebou ještě pevnější vazbu. A za to jsem rád. Jednou bych mu chtěl říct, co k němu cítím. Je to sice možná brzy takhle nad tím přemýšlet, ale já jsem spokojený a myslím si, že to je to, co chci. Taky je ale pravda, že to možná zničí náš kamarádský vztah... Předchozí vychovatelé byli hrozní a nikdy se s námi ani moc nebavili. Takže jsem rád, že on je jiný, ale pořád mě to děsí.

Jak už jsem zmínil, je skoro konec týdne. Pátek odpoledne a já čekám na Louise před školou. Ještě nikdy nebyl pozdě, ale já počkám, třeba se někde zdržel. Stojím tady už asi dvacet minut, už jsem to začal vzdávat, ale najednou slyším ten jeho krásný hlas.
„Ahoj Harry, promiň, že jsem přišel pozdě já, já jsem musel ještě někam zajít a trochu se to protáhlo víš," řekl a dal mi ruku kolem pasu. Nejprve jsem nevěděl, jak mám reagovat, ale rozhodl jsem se jen se usmát. Pomalu jdeme cestou jako každý den a já čekám, kdy uslyším tu známou uklidňující hudbu, která hraje z kavárny, do které chodíme. A po chvíli ji vážně slyším. Louis mi otvírá dveře, vstupujeme dovnitř a jdeme na naše obvyklé místo. Louis byl celou cestu potichu a je potichu i teď, což mě docela děsí, protože on vždy něco říká.
„Louisi? Co se stalo?"
Chvíli neodpovídá, ale nakonec si povzdychne.
„Nic se nestalo... Jen, jen jsem byl u ředitele víš... Něco jsem potřeboval, je to v pohodě," řekne, ale nezní to moc přesvědčivě. Nevím, co mu na to říct, a tak jen mlčím. Dnešek jsem si představoval jinak. No, snad ho to za chvíli přejde.

Po příchodu na domov jdu do svého pokoje, skoro jsme spolu nemluvili, ale alespoň jsem cítil jeho ruce na mém boku, když mě vedl. Cítím se jak zamilovaná puberťačka, a když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně i jsem.
Zvuk zavírající se skříně mě vyleká. Otočím se směrem k ní a čekám, jestli něco zase uslyším. Ano, slyším to, a dokonce ještě zřetelněji než předtím. Proto hned vstávám a běžím ke dveřím, ale někdo tam stojí, a tak je nemůžu otevřít. Osoba mi hnedka taky zakryje ústa. Zachvátí mě panika, nevím, co mám dělat, nevím, kdo to je a co po mně chce. Snažím se dostat z toho sevření, ale marně. Muž, (hádám podle výšky a síly) jednou rukou zamkne dveře a poté se mnu přejde k posteli, na kterou mě také položí. Nevím, co mám dělat, a tak kolem sebe jen kopu a v momentě, kdy na chvíli jeho ruka opustí má ústa, křičím, jak nejvíce to jde. Slyším, jak někdo buší na pokoj a snaží se otevřít dveře. Jsou ale zamčené. Ten muž mě pohladí po líčku a najednou už nikde není. Po chvíli běžím odemknout dveře. Louis a Zayn na mě neustále mluví, ptají se mě na otázky, ale já nevím, co jim mám na to říct.
„Jak mám sakra vědět, kdo to byl! Nevidíte, že jsem zkurveně slepý!" Po chvíli už to nedávám. Neustále se mě ptají na to, jestli na něm nebylo něco, co by jim pomohlo ho najít. Jak to mám vědět? Jak mám poznat osobu, která mě začíná pomalu ničit, když jsem ji neměl šanci vidět?

Potom jsem s nikým už nepromluvil celý den. Nemám ani důvod s někým mluvit. Všichni ze mě dělají idiota. Mám pocit, že si myslí, že si to vymýšlím. Jak? Jak bych si mohl vymyslet něco tak ohavného. Copak jsem blázen? Chce se mi brečet, tak strašně moc. Nevím, co mám dělat. Nikdy mě nic tolik netrápilo. Nejhorší na tom je, že nevidím. Nechci takhle žít, nebaví mě to.
Dnes usínám s bolestí hlavy, celý od slz.