Střípky z mého života

Za dveřmi Sekundy

Každý jsme minimálně jednou měli jedenkrát ve škole nezastavitelný smích způsobený vašim kamarádem, učitelem a nebo prostě jen tak. To se mi stává pořád, ale většinou to je všem fuk, nebo se na mě koukají jako na jednodraka. Ale můj smích netrvá příliš dlouho a nikdo jiný se nesměje takže vyučujícímu je to jedno. Ale to jsem takhle jednou v Sekundě seděla se Šmorůvkou a měli jsme hodinu slohu.

Odpočítávám konec hodiny pomocí čárek v sešitě každá čárka 5minut. Už jsem jich měla škrtlé čtyři čárky, takže uplynulo 20minut od začátku utrpení. Paní učitelka něco vysvětluje, ale jak říkám jsem zaneprázdněná počítáním čárek a stálým koukáním na hodinky. Bohužel mě to přestalo bavit a nebo jsem prostě začala být zodpovědná a začínám dávat pozor a tak slyším jenom.

,,Najděte si stranu 74 na které máte obrázek a napište si do sešitu co na něm vidíte"

Byl to takový ten obrázek , který by ste si dali na stěnu leda za 1milion. A byla na něm malovaná váze s kytkami a motýli. Vzádu byli ptáčci asi vrabci. Mísa s ovocem. A u toho všeho byli čtyři pomeranče.

,,Takže máme prostě popsat co tam vidíme ?" Ptám se Šmorůvky abych se nespletla a nezačala psát o mé Velrybě Matyldě. ,,No jo" odpoví naprosto jednoduše Šmorůvka a začne si něco psát do sešitu. Upírám na ten obrázek soustředěný pohled, ale furt na nic nemůžu přijít. Uběhnou asi dvě minuty, mně to začne nudit a tak jen tak nahlas plácnu. ,,Co takhle psát o setkání čtyř pomerančů ? "

Šmorůvka hned jak to zaslechne se začne smát a já ani nevím proč. Ale jelikož je to nakaažlivé začnu se smát taky. A opakujeme dokola "Setkání čtyř pomerančů".

,,Eulalie a Šmorůvko buďte zticha" zaznělo od naší kantorky, ale místo toho aby jsme splnili její požadavek, jsme se smáli ještě víc.Učitelka nás nechala ještě dvě minuty se smát, protože si myslela, že přestaneme, ale to se šeredně mýlila. ,,Holky běžte za dveře a až se uklidníte tak se vraťte" řekla opět paní učitelka a my s nehorázným smíchem šli za dveře.

Za dveřmi jsme se měli uklidnit, ale jak jsme to měli udělat to opravdu nevím. Začala jsem chodit pochodbě sem a tam a zhluboka dýchat. Vypadala jsem jako při porodním cvičení. Zato Šmorůvka seděla na lavičce a smála se víc a víc. Evidentně jsem vypadala hrozně vtipně. Nádech a výdech opakovala jsem si stále dokola abych nemusela přemýšlet o setkání čtyř pomerančů. Když už jsem byla dostatečně klidná tak jsem přišla ke dveřím. Nádech a výdech. Sáhle jsem po klice a pootevřela dveře ani ne na 30cm. Opět jsem chytla výbuch smíchu a tak jsem rychle dveře za sebou zabouchla a svezla se na lavičku vedle. Hned po zabouchnutí dveří se ozval hlasitý smích ze třídy Sekundy. Po chvíli mě zavolala dovnitř, protože jí asi došlo, že vedla chcechtající se Šmorůvky se neuklidnim ani já ani ona. Seděla jsem tam a rozdýchavala smích, který vyvolalo setkání čtyř pomerančů.

Po nějakém roce se mi Šmorůvka svěřila, že si tenkrát do toho sešitu psala úplně to samé.

Slova autora: Dobrý poledne, ráno či večer. Pánové a dámové je mi ctí se svámi dělit o mé zážitky s úžasnýma lidma jako jsou moji kamarádi. Já sice kamarády nemám, ale budeme je tak nazývat :D. Omlouvám se, že nevyšla dlouho kapitola, ale měla jsem toho moc do školy a jela jsem na závody do Německa s návratem kolem druhé hodiny ranní. Takže příjměte prosím jako moji omluvu pac a pusu od jednorožce Evžena. Musím také upozornit na 200 přečtení jste skoro tak úžasní jako já :D  Moudro na závěr: Vždy si rozmysli jestli jsi připraven otevřít ty dveře.

*Vaše úžasně-střelená Eulalie

PS: 1) Kdyby nebylo vše gramaticky v pořádku tak se omlouvám, ale stále chodím do školy a proto neumím vše a všechno.

        2) Jestli se to někomu nelíbí tak ať mi klobouk políbí a nebo to zavře.