Střípky z mého života

Hrdiné skutky Eulalie #Práva

Upozornění: 
Tato kapitola bude stejně hluboká jako Kaufland v jednorožci. Jedině na vlastní facepalm, byli jste varováni!
Reklama:
V dnešní kapitole uvidíte opravdu pepernou hádku, názory tvrdé jako skála, náznak fyzického násilí a opravdu drsné holky a to vše v dnešní kapitole. Stačí když sjedete šipkou níže a dozvíte se naprosto vše.
Jednorožec pro lepší duhu :D

Po reklamě:
"A babi povyprávíš nám ten příběh jak jsi bránila tu spolužačku, které si říkala Mami ? " ozývalo se z celého obýváku. Usmála jsem se nad tou vzpomínkou a rozhodla se, že jí povyprávím a omladině aby věděli, že jejich babička měla pořádnou svoucnost a byla hrdý Nebelvír.
"Dobře děti tak poslouchejte. Bylo to jedno odpoledne po škole, rozhodli jsme se s mámou, že půjdeme do Betoňáku..."
                                                                 --------------------Flashback--------------------
Šla jsem s mámou po škole do betonového praku. Ano v názvu má něco se zelení, ale místo zeleně je všude beton. Podívala jsem se na Mámu a přemýšlela proč jsem jí tak začala říkat. Mé myšlenky pracovaly opravdu rychle a tak ihned dostavili odpověď. Je asi o dvě hlavy vyšší než já a má někdy takové sklony se chovat jako má máma. Asi za to může moje roztomilost a to, že jsem menší než většina lidí. Během mého přemýšlení jsme došli do betoňáku a sedli si na lavičku. Povídali jsme si o možnostech a nemožnostech tohoto světa.

Když v tom jsme spatřili tři malé holky. Jedné bylo tak 11 a byla snědá, druhé bylo taky kolem 11 a byla bílá, třetí bylo kolem 9 a opět bílá. Ta snědá šla uprostřed té party a říkala něco moc "vtipného" a ty dvě se tomu nepřirozeně smály. Takhle šly a předávali si cigaretu, kterou pokuřovali.
,,Tý jo ty jsou, ale drsný takhle malé a kouřit" ozvalo se vedle mě s obrovskou dávkou sarkasmu. Bohužel to kamaráka řekla až moc nahlas a proto se tato podivná skupinka na nás otočila a zamířila knám. Mám takový pocit, že to udělala schválně, ale nedomyslela horkokrevnost stvořeních jako jsou ony. Začala jsem se smát jejich výrazu, vypadali jako vaření humrové. Když došli na metr od nás tak ta snědá spustila ,,Co jsi to řekla ?" s přízvukem jako má Jolanda a asi si myslela, že tím nás zastrašila, ale jsem hrdý nositel hnědého pásku v karate a slovní přestřelky vyhrávám jako nic. Kamarádku to také nezastrašilo a proto odpověděla ,,Říkala jsem, že se asi cítíte drsně když jste takhle malé a už kouříte" . Já se jenom tak tiše pochechtávala nad vzniklou situací, ale zůstala jsem zticha. Parta dívek přistoupila blíž k Mámě a snědá byla jakožto vůdce nejblíž Mámě.

Snědá udělala jakési znamení a ta Devítka jí podala cigaretu. Snědá si pořádně popotáhla a veškerý kouř vyfoukla Mámě do obličeje. V tom momentu jsem se napjatě seděla abych kdykoliv mohla vystartovat. Máma zakašlala a podrážděně řekla ,,Přestala bys mi ten kouř foukat do obličeje" a zaškaredila se na cigaretu. Ta holka, ale opět natáhla z cigarety a vyfoukla opět na tvář mé kamarádky. A můj pohárek nicnedělání přetek a tak jsem se prudce postavila vedle sedíci kamarádky.
Stála jsem tak abych ji chránila svým tělem, ale aby viděla situaci. Důsledkem mého pohybu se  "Rebelky" museli posunout směrem do zadu a jedna málem spadla. Evidentně se mě lekly. Stála jsem tam s bojovně vystrčenou bradou vpřed a vražedným pohledem, pod kterým se trochu ošily. Ta Snědá se vzpamatovala první a poručila mi abych si sedla, ale já jsem si nesedla a ještě víc jsem se zapřela nohama o zem aby mě nemohli schodit.
Když asi pochopili, že si nesednu tak se ozvala Jedenáctka ,,Řekla ať si sedneš né?" a i tahle mluvila hlasem paní Jolandy a strčila do mě. Jenže jsem stála pevně jako skála a tak semnou ani nehla a její ruku jsem setřásla pohybem ramen. Myslím, že dostali trochu strach, ale i tak se nevzdávali. ,,Sedni si už, když ti to řekla né pičo " řekla ta Devítka a opět do mě strčila Jedenáctka a mnohem větší silou. Trošku jsem nohou popošlápla dozadu, ale pořád jsem stála. Máma už vyprskla smíchy, protože ho už držela douho a já se začala smát sní, ale nepolevovala jsem v pozornosti.
,,Přestaňte se smát vy kruvy a sedni si tu pičo už" vybouchla Snědá. Já si konečně uvědomila, že to je jen banda holek bez. vychování a tak se mi rozvázal jazyk a začala jsem jí tam mluvit hlasem nějakého skušeného právníka

,,Nemáš mi co přikazovat jelikož jsem svobodný občan České Republiky. Pardon omlouvám se za chybu, ještě nejsem svobodný občan ČR, ale jsem pod zákonými zástupci a ty jím rozhodně nejsi. Ještě by mi takovýto příkaz mohli dát učitelé, osoby staší 18 let a nebo osoby rodičemi pověřěnými. Ale mám i svoje práva a jedním znich je volnosti pohybu, nejsem žádný otrok a ty Otrokář  a ani nic podobného. To si se  sekla o několik tisícovek let zpátky. Mám právo se smát, protože smích utužuje zdraví. Je mi potěšením, že ty nesplňuješ ani jednu z těchto podmínek takže tímto ti oznamuju výsledek mé analýzi. JÁ MÁM PRÁVO STÁT."
Dořekla jsem můj velice dlouh monolog. Ani nevím jestli to co jsem říkala byla pravda nebo ne, ale když mysl začala pracovat nedala se zastavit. Plácala jsem páte přes deváte, ale vcelku to dávalo smysl, ale museli by jste hodně hluboko pro ten smysl. Podle mě se, ale ty holky ztratili hned v první větě. Máma se po celou dobu smála, ale během pronesení poslední věty provedla výbuch smíchu jako Vesuv. Ty holky tam stály s otevřenou pusou a zíraly na mě jako na blázna. ,,Zavřete si pusy nebo vám tam vletí moucha". Řekla mezi smíchem Máma, okamžitě tedy zavřely pusy a začaly se smát. Nebyl to takový ten upřímný smích jaký vydávala Máma před chvílí, ale takový ten písemkový. Vůbec to asi nepochopili a tak se začaly blbě smát.
,,Vem si věci a dem, snima to nemá smysl" opět promluvila Máma, vzala si věci a mě je podala.
A tak jsme je tam nechaly stát s nepobírajícími obličeji a vydali se směrem k zastávce. Cestou mi Máma řekla, že jsem je totálně setřela a potvrdila mi mojí teorii důvodu jejich smíchu.
,,Já mám právo stát" řekla jsem a společně jsme se smály celou cestu.
                                                                         --------------------END FLASHBACK--------------------
Když jsem dovyprávěla svůj příběh s nemálo cenzurama, tak děti již spaly a ze spání říkaly něco ve smyslu, že jsem super a měla jsem jim vynadat více. Usmála jsem se ještě nad tou vzpomínkou. Možná by to někteří lidé nebrali jako hrdinský čin, ale brínit své přátelé i přes přesilu a stáním si za názorem, podle mě je ten největší čin. Vím, že to byly malé holky, ale  ty malé holky na nás mohly poštvat své příbuzné, kteří stáli kousek od nás. Každé z dětí jsem uložila do postele a sama se posadila do křesla a vzpomínala na to jaké to bylo, když jsem byla dítě.

Slova utora:
Dobrý večer pánové a dámové. Tohle je trošku jinak pojatá kapitola než ty předtím, tak se vám snad tento koncept líbil. Celkově to mělo znázorňovat, že každý máme nějakého hrdinu a ten hrdina ani nemusí zachránit planetu aby za něj byl považován. Nejsmutnější je, že ty holky opravdu kouřily a tohle je podle pravdy. (Všechny jsou, ale rejpalové everywhere). Jelikož byla dost dlouhá tak to máte jako Velikonoční spešl. Ještě bych chtěla poděkovat všem co tohle čtou, protože jste úžasní a blah blah blah. ty kecy nikoho nezajímají. Dnes jste měli tu čest spoznat mé filozofické JÁ, a proto věřím, že si nějaké to moudro vezmete sami, bo jste šikulky. Mějte se fanfárově.
*Vaše úžasně-střelená Eulalie

Ps:
1) Stále chodím do školy a tak neumím vše a všechno
2) Tohle není myšleno nějak rasisticky
3) Jestli se to někomu nelíbí ať mi klobouk políbí anebo to zavře!