Do hlubin

31. Přípravy na rande :)

Týden potom mě propustili z nemocnice, jsem se vydala do Kauflandu koupit chipsy, housky, salám a žvejky, protože máma měla chuť na salámy, táta na housky, Thalie na žvejky a já na chipsy. Očividně.

Madeline mě s Oliverem pozvala na dvojitý rande. Skvělý.

Ani mi neřekla jak se ten kluk jmenuje, nebo jak vypadá, prostě jsme doufala, že to není úplně nějaká ropucha, nebo naopak nějaká nagelovaná namyšlená bábovka.

Když mi to Madeline s nadšením sdělovala, neměla jsem čas ani odmítnout, protože to byla její první večeře s Oliverem, a chtěla aby jsem tam pro ní byla jako podpora nebo co.

Oliver. To jméno se k tomu klukovi se to vůbec nehodí, pro mě to je automaticky Robert, respektive, já ho vážně znám jako Roberta, vypadá tak, chová se tak, smrdí tak, tváří se tak, červená se sice míň, ale dokonce i stejně prdí!

Madeline se tomu malýmu omylnýmu prdu jenom zasmála, Robert mírně zčervenal, ale já jsem se na něj upřeně zadívala, načež zrudl jako rajče.

Jak je tohle možný, to musí být Robert.

Možná bych mu mohla zkusit říct místo: "Roberte", "prdouchu". Schválně jak by zareagoval.

Pravděpodobně, by zase měl ten nechápavý výraz a já bych znova vypadala jako pitomec. Ale tak vypadám vždycky.

Nenápadně jsem se zeptala i psychoušů, ale ty mi jenom řekli: ,,Mohla jste mít sny, slečno Wonder. Byla jste v bezvědomí tak dlouho, že jste jich mohla mít miliony. Mohla byste mi podat támhle ten papír s těmi obrázky prosím? Ano, tento."

To byly tak všechny informace, co jsem zjistila. Smůla.

Od mámy jsem se dozvěděla taky hodně důležitých informací. Říkala, že si nejdřív musím poslechnout co se dělo u ní v práci, pak že jí svůj příběh povím já.

Asi si myslela, že jí chci povědět nějaký drby nebo co, protože když se konečně po dvou hodinách breptání o nějaké Susan zeptala: ,,Tak a co si chtěla ty, zlatíčko?"

Rozmyslela jsem si to, protože mě od samého sezení na dřevěný židli bolel zadek.

,,Co? Ne, nic. Díky za pokec, mami."

Zvedla jsem se ze židle a pokračovala k sobě do pokoje. Nezapomněla jsem si s sebou do pravé ruky vzít chipsy a do levé to nejdůležitější, totiž mobil. Se sluchátky.

,,Zlato." zastavila mě máma. ,,Zlatíčko, nejez jenom ty chipsy, nebo čím se to pořád cpeš. Příště si kup jablko, ano? Jsi ve vývinu, Claire, potřebuješ vitamíny a vápník."

Vyprskla jsem smíchy, protože máma řekla dislova ,,chypsi" místo ,,čipsy" , načež osoba, která porodila mě a moje sourozence celá zrudla.

,,Co je zas?" mávla napůl spálenou utěrkou.

,,Běž už nahoru, nestraš tady. Jo, a dej mi ten uherák! "

Když už jsem spokojeně ležela v pokoji na posteli, břicho plné slaných brambůrek a poslouchala jsem písničky mého divného vkusu, všimla jsem si že mi někdo napsal na Facebook.

Unaveně jsem se posadila a odemkla si mobil. Najela jsem na oznámení a otevřela zprávu.

Byla od Madeline.

Claire! Ohledně mého a i tvého rande, vem si sebou čepici! A nezapomeň si vzít mobil, a peníze. Neříkám, že by Erik nebyl gentleman, ale nevím jestli by ti zaplatil druhou kofolu, je to skrblík. A nezapomeň si vzít šaty! Nemůžeš tam jít v kraťasech, to už by si mohla jít nahá! Ale nechoď nahá!
Pac a pusu
Jo a Eric je fajn kluk.

Pampadá asi po milionech let, se vracím k psaní omg. Neaktivní jsem byla asi tak trilion let, předpokládám, že dinosauři už vyhynuli. Taky jsem si četla pár starších kapitolek a je tam tak moc chyb, že to musim všechno opravit, no nevim teda kdy, ale někdy se k tomu musim dostat :D Takže, se vracim a snad už to dopíšu.... Určitě to nedopíšu, ale okej pokusim se :D Jo, a k napsání nový kapitoly, mě dostala @MrsZaira páč mi celej příběh ohvězdičkovala, a já jsem si řekla, že to teda dopíšu, no :D