Do hlubin

4. Gravitace je možná jenom nějaká pitomá iluze

Padala jsem.

Prostě jsem seděla v autobuse, pohoda, klídek a najednou se všechno kolem mě začalo prodlužovat a propadat samo do sebe.

A pak jsem padala.

A jaké to bylo? Připadala jsem si jako kdybych skočila ze střechy, ikdyž jsem to nezkoušela, a snad zkoušet nebudu. Nejdřív jsem jen křičela, ale pak jsem toho nechala, protože to nemělo smysl.

Zaprvé by mě nikdo neuslyšel a kdyby, jak by mi asi mohl někdo pomoci? Tak jsem si všímala okolí.

Všude byly poličky.

Dřevěné poličky se zaprášenými knihami.

Padala jsem docela pomalu, tak jsem po jedné šáhla. Opravdu jsem jednu chytla a otevřela ji namátkou na jedné straně.
Byla to nějaká účetní kniha se spoustou čísel a údajů, takže jsem ji prostě zahodila, protože se mi z ní rozbolela hlava.

Hned jak jsem ji zahodila, tak nepadala dolů, ale vzpříčila se gravitaci a letěla směrem vzhůru. Už to bylo celé tak divné, že mi to bylo jedno.

Sebrala jsem odvahu a podívala se pod sebe.

Myslela jsem, že uvidím nějakou zeminu, na které se rozplácnu, jako žába na silnici. Jenže jsem neviděla konec té bezedné díry, což bylo docela dost depresivní.

Poprvé jsem pomyslela na své brýle. Neztratila jsem je?

Sáhla jsem si na kořen nosu, a pro svou úlevu jsem je nahmatala.

Vydechla jsem a protáhla jsem si ruce. Široce jsem je roztáhla až po konečky prstů, takže samosebou jsem zavadila o nějakou věc a zaháklo se mi o ní tričko.

Zděšeně jsem vykřikla a visela pověšená na stěně za háček na nějakou přiblblou louči.
Zamávala jsem rukama a nohama jak brouk otočený vzhůru nohama. Snažila jsem se uklidnit a tak jsem zhluboka dýchala.

Chvíli jsem tak setrvala, ale pak jsem zaslechla svistot.

Podívala jsem se vzhůru a spatřila padající předmět. Nedokázala jsem odhadnout jak je velký, protože byl ještě moc daleko.

Dalších deset minut jsem čekala než jsem konečně rozeznala ten padající předmět. Byla to obrovská postel. Tak velká, že jsem se divila jak prošla tou dírou ve které jsem právě věžela.

Co když mě ta postel přimáčkne ke stěně? Pomyslela jsem si.

Naneštěstí ta postel padala docela rychle. Co nejvíc jsem se přimáčkla ke stěně a čekala. Ucítila jsem proud vzduchu a podívala jsem se nad sebe.

Blížící se postel mě určitě přimáčkne. Padala tak blízko knihoven, že strážela knížky ze stěn.

Sklonila jsem hlavu a pevně zavřela oči a připravila jsem se na nejhorší.

Pocítila jsem pohnutí stěny za sebou. Otevřela jsem oči a podívala se tam. Byl tam výklenek! Mohla bych přísahat, že tam před chvílí nebyl. Natáhla jsem k němu ruku a chytla se stěny. Snažila jsem se tam nacpat, ale zdržovalo mě moje tričko.

Udělala jsem to co se dalo očekávat.

Nejdřív jsem z něj vyvlékla ruku a tou jsem se chytila výklenku.

Pak jsem se z něj nějak vytáhla i zbytek těla.

Zase jsem vypadala jako retard. Držela jsem se stěny v puntíkaté podrpsence, vystrašená, rozcuchaná a ještě v nějaké pitomé nereálné situaci.
Vlezla jsem do výklenku a opřela se o stěnu. To jsem neměla dělat. Stěna tam nebyla a já zase padala. Ale byl to jiný pád.

Padala jsem zase zpátky.

Tentokrát to bylo jiné. Za prvé, byla všude tma a nic jiného jsem neviděla a taky jsem se cejtila spíš jak při seskoku padákem, jakoby mě něco brzdilo v pádu, místo toho aby mě přithahovala gravitace. Zády jsem narazila do něčeho tvrdého.

Do sedačky v autobuse.