Do hlubin

21. Musíme si pomáhat

,,Je mi jedno, co si ty myslíš."

Námitla jsem silným hlasem;

,,Důležitý je to, co si já myslím a co já dokážu. Vůbec nezáleží na tom jak vypadáš. Ty taky nejsi královna krásy a taky ti to nehážu pod nohy."

Královna si pozdechla a začala si čistit nehty: ,,A to se teď budeme přít a hádat?"

Zeptala se otráveně.

,,Ne," odpověděla jsem. ,,Ale jestli Robert," otočila jsem se na dotyčného. ,,Bude takovejhle zbabělec a bude dělat, že tu není a holka s kterou se líbal, je mu jedno, tak s tím se budu hádat, protože to má nějakej smysl, protože o něj stojim, ale jakej vztah."

Otočila jsem se k rudému Robertovi zády.

,,mám s tebou."

Ukázala jsem prstem na královnu.

,,Je mi upřímně jedno."

Královna pokrčila rameny, přešla k Robertovi a přejela mu dlaněmi po zádech.

,,A jestli jde o tohohle, jestli ho nechceš ráda si ho nechám."

Už jsem se nadechovala k odpovědi když-
,,Já nejsem nějaká věc!" Vypískl znenadání Robert a odstrčil královniny hubené ruce.

Ach, moje ohyzdné tlusté ruce.

Pomyslela jsem si.

,,Já si-" Madeline náhle žalostně vykřikla. Všechny tři hlavy se na Madeline otočili, dotyčná se chytila za krk a promluvila: ,,Má paní, vaše sestra, červená královna, karty, Užtosko-."

Bílá královna jí zacpala pusu.

,,Musíme jít."

Zavelela a pevnými kroky se vzdalovala od dýchánku.

,,Proč?" Zeptala jsem se.

,,Protože." Promluvila zadýchaně královna. ,,Moje sestra zase utekla."

Nikdo neřekl ani jedno slovo, zatímco jsme se pachtili lesem. Měla jsem tolik otázek, ale jakmile jsem otevřela pusu, že teda promluvím, někdo z těch třech blbounů mě umlčel pitomým "pšt".

Uraženě jsem naschvál dupala, ale moc dlouho jsem to nevydržela, protože dupat s pěknýma converskama, je mnohem jednodušší než dupat v punčocháčích, to mi věřte.

Přesto jsem se tvářila naštvaně.

Nic jsme si s sebou nevzali, žádnou svačinu ani konvici s nedopitým čajem, prostě jsme to nechali za sebou na stole uprostřed lesa.

Hlavně myslet ekologicky.

Vlastně jediné co si někdo s sebou něco vzal jsem byla já se svým mobilem v punčoše, královna s černou rtěnkou v ruce, kterou odněkaď vytáhla a Madeline, která si místo šátku nasadila cylindr.

Prostě idylka.

Směřovali jsme neznámo kam a když už zapadalo slunce, mě kručelo v břiše, Madeline klopýtala, královna zívala a Robert si mnul ruce, prudce jsem se zastavila.

Robert se na mě jako první otočil a zastavil ostatní, kterým jsem byla očividně úplně ukradená.

,,Co se děje Claire?" Zeptal se, načež královna hned přihodila: ,,Alenka, ne Claire."

Robert protočil očima. ,,Na tom snad nezáleží."

Široce jsem se na Roberta usmála. Takhle má vypadat pořádný boyfriend.

,,Myslela jsem že bychom se na noc měli utábořit a najít nějakou večeři, nebo něco takovýho." Navrhla jsem.

Všichni, překvapivě i královna hrlivě přikyvovali, protože už únavou ani nevnímali a popadali na mech a začali usínat. To jsem jediná nenažraná?

Nakonec Robert se vymotal z objetí její výsosti a sednul si ke mě, dál od dvou spících a ve spánku ohyzdných bytostí.

,,Víš, já jsem se tě chtěl zastat, ale ona královna bývá, jakbych to řekl ona.."

Začal, ale já jsem mu vlepila pusu na tvář. Zrudl a zavrtěl se.

,,Nemluvme o ní. Už jsem na to zapomněla." Začala jsem se dloubat v zemi klackem. ,,Nevyrobil bys nějakým zázrakem oheň? Nebo rovnou táborák? S buřtama a vopejkákana?"

Robert se od srdce zasmál a vrátil mi pusu na levou tvář.

,,Jistě Claire" Zvedl se, zašmátral v kapse od vestičky a vyndal obrázek kde byl dětsky nakreslený táborák.

Odněkud vyndal tužku a do zadu něco připsal.

Podal mi papírek a sednul si zpátky ke mě.

Odkašlal si a řekl: ,,A teď musíš věřit."

,,V co?" Namítla jsem nechápavě.

Robert se ke mě naklonil co nejblíž to šlo a můj tep se okamžitě zvýšil.

,,V nemožné. No, vlastně ne, ale snažil jsem se být dramatický."

Pokrčil rameny a oddálil se dál od mě. Instinktivně jsem po něm chňapla zpět a přitáhla si ho zpátky.

Překvapeně zamrkal a opatrně mě chytil za moje ruce držící jeho červenou vestičku.

Jemně mi přejel přes prsty a zadíval se mi do očí.

,,Jsi v pořádku?" Okamžitě jsem ho pustila a složila ruce do klína.

,,Ne já jenom." Povzdechla jsem si. ,,Je to divný, mě se nikdo takhle nikdy nelíbil, a nikdy jsem ho takhle nechtěla, a taky nelíbala, ale......"

Robert se ke mě ještě blíž důvěrně naklonil až jsme se dotýkali nosy.

Trhaně jsem se nadechla.

Dýcháme stejný vzduch.

,,Já jsem taky nikdy něco takovýho k nikomu, to je jedno. Víš s tebou je to takový magický, jiný a neuvěřitelně divný. Vlastně se známe jen chvilku, ale je to absolutně jiný než kdykoliv před tím." Chrochtnul Robert.

Usmála jsem se a konečně políbila Roberta na rty.

Jednu ruku jsem mu dala za krk a druhou jsem mu tam chtěla položit taky, ale náhle pálení mě zastavilo a odtrhla jsem se nechtěně od Robertových rtů.

Papírek začal hořet a pomalu měnil tvar dokud se nezměnil na obyčejný táborák.

Celou dobu jsem na ten zázrak koukala, ale jak jsem zjistila Robert hleděl celou dobu na můj obličej.

Horko v mém ksichtu a úšklebek na Robertově obličeji naznačovaly, že se projednou červenám já.

Stáhla jsem ho proto dolů na zem, on na mě já pod ním. Věnovala jsem mu malou pusinku na špičku nosu.

,,Takhle ležet bych vydržela na věky." Zamumlala jsem po snad hodině líbání s Robertem.

Robertův koutek se vesele povytáhl výš a já mu věnovala další malý polibek.

,,Jak dlouho si myslíš, že trvá navěky?"

Zeptala jsem se a pohladila Roberta po vlasech. Robert se zamračil a podíval se mi přímo do očí.

,,Někdy i jednu vteřinu."

Ehm takže, tady je speciál XD k jubilejní dvacáté kapitoly. XD až na to, že je tohle 21. Kapitola XD. Chci ještě (jako vždycky :)) poděkovat vám za každou hvězdičku a za každý koment, je to vážně super, když se někdo ozve, strašně mě to vždycky povzbudí a jen díky tomu, už jsem napsala dvacet kapitol. Děkuju XD