Do hlubin

25. Dny které jsou modřejší než kterékoliv jiné

Úterý je den smutku.

Roberta pohřbíváme blízko místa, kde naposled vydechnul, uprostřed lesa v tichu a stínu.

,,Má tu to hezké, Claire, nemyslíš?" zeptá se mě přívětivě Catty.

Má stejně jako já dlouhé černé šaty. Černá má být smutná?

,,Ano." odpovím tiše. Nemám náladu na slova a vtipy. Copak jich nebylo už dost?

,,Claire, musíš se sebrat. Na truchlení bylo dost času, musíš domů." Tohle bylo u všech oblíbené téma. Cattyiny oči smutně změkly, a to mě zase malém rozbrečelo. Ikdyž se mi chtělo brečet, rozhodla jsem se být alespoň v tuhle chvíli tvrdá, a neukázat jak moc mě mrzí Robertova smrt.

Z hluboka jsem se nadechla, abych to přemohla a rozhodně jí odpověděla.

,,Ale já nechci domů! Chci být tady a plakat a, a-a-a" zajíkla jsem se v náhlé vlně hysterie. Polkla jsem a pokračovala. ,,Nechci na něj zapomenout, jako vy!"

,,Nikdy na něj nezapomenu! " durdila se Catty. ,,Jenom se neutápím v žalu jako ty!"
Ten den mi to došlo. Já se topím.
Ach, Roberte já se topím.

Dva další dny mě nechali na pokoji samotnou.

Mám se rozhodnout co chci. Už jsem tady v tomhle světě dost dlouho a můžu tady zůstat, nebo jít zase zpátky do normálního světa, tam nahoru.

Je to vůbec nahoře?

Nahoře, dole to je snad jedno.

Samozřejmě, že první otázka, která mě svrběla na jazyku byla:

,,Bude tam Robert naživu?"

Nejhorší je, že Catty ani Královna krčej rameny a odmítaj mi odpovědět. Nemám je ráda.

Nejradši co teď dělám, je být uražený pětiletý dítě, který strašně chce to růžový lízátko, co slibuje příchuť jahody, ale skutečnou jahodu to nikdy nevidělo.

Máma to tomu dítěti pochopitelně nechce dovolit, načež se dítě vzteká.

Smutný je, že to dítě máma obejme a slíbí mu něco jinýho a ten prcek se zaměří na nějakej ještě vábnější předmět. Jenže já jsem na Roberta pořád a stále silně upnutá.

A asi to teď nic nezmění.

Nevím, jestli to byla láska, citový vzplanutí, kamarádství, pobláznění, ale na Robertovi mi docela dost záleželo a ještě záleží.

Při myšlence, že to tady všechno opustím, na Roberta zapomenou a na mě taky, se mi udělá nevolno.

Catty sice říká, jak na něj nikdy nezapomene, ale můžu jí věřit?

Po Robertově smrti se ke mě chovala mile, ale teď jakoby se mě snažila zbavit. Každej den mi musí připomínat, že tam někde nahoře mám rodinu a kamarády.

Sice říká, že jsme kamarádky, ale taky mi říká, že sem prostě nepatřím.

Už jsem se dávno dobrala k tomu co po mě chtěj.

Mám jít pryč.

Uběhly další tři dny a Madeline se zase směje, sice pokřiveným a znetvořeným úsměvem, který ač tak nevypadá, je opravdický.

Lily mi řekla, že bych se měla vrátit domů.

Čekají tam na mě prý i jiní Robertové.

Jiní Robertové, to řekla.

Jak to vůbec může takhle vypustit z pusy?

Mám právo tu zůstat, ne? Já jsem si nevybrala, že sem spadnu, poznám Roberta, zažiju s nim dobrodružství a pak se to všechno zakončí jeho smrtí?