Tentokrát se mi nezdálo o tom, že padám, ale ani o jednorožcích.
Nezdálo se mi prostě o ničem.
Když najednou do prostého ticha zařval budík, kterého natáhl někdo jiný než já, v tu dobu jsem se samosebou vzbudila.
Posadila jsem se, a plácla se přes obličej. Neměla jsem brýle, a po dalším zjištěním, jsem došla k závěru, že mi někdo uklidil, vyndal sluchátka z uší, sundal brýle, navlékl tlusté ponožky od babičky a přikryl dekou.
Máma.
Napadlo mě.
Ajejé ta bude naštvaná.Promnula jsem si oči a postavila se. Brýle jsem nemusela hledat, máma mi je položila na noční stolek.
Vzala jsem si je abych cestou nevrazila do zdi a vydala se do koupelny. Otevřela jsem šuplík a vytáhla jsem svůj hřeben. Podívala jsem se na něj a pak na své vlasy zrcadle
,,Hm. To nemá cenu."
Hodila jsem tedy hřeben do šuplíku a zavřela ho. Místo česání jsem si dala do vlasů aspoň šátek.
Omámená jsem se oblékla a nasnídala, a stejně tak jsem se vydala na autobus.Cesta do školy byla normálně nudná. Všichni na mě koukali, jak jsem po ránu divná, a já se jako vždycky koukala na ubíhající krajinu z okýnka, abych unikla všem těm otravným pohledům.
Ale něco bylo stejně jinak.
Bála jsem se, že se zase propadnu.
Když jsem konečně dorazila do školy a trochu si zdřímla o matice, mohla jsem nakonec už trochu přemýšlet. (Btw.To bylo snad poprvé když jsem ve škole přemýšlela)
Otočila jsem se na moji sousedku po pravici a snažila se s ní navázat oční kontakt.
Madeline mi ale nevěnovala žádnou pozornost.
Upřeně hleděla do sešitu, ikdyž neměla v ruce tužku, takže si nechtěla zapisovat, ale prostě se mnou nemluvila.Zvedla jsem ruku a zaťukala jsem jí na rameno.
,,Madeline?" Šeptla jsem a koukla se na učitelku, jestli si nevšimla že nedávám pozor, ale učitelka dál energicky vyprávěla o Africe.
,,Madeline." Zopakovala jsem, ale už ne jako otázku, ale spíš jako bych byla uražená. A to jsem taky byla.
Madeline bylo jedno, že se s ní snažím usmířit, a dál hypnotizovala linkovaný papír v sešitě.Protočila jsem očima a nechala toho snažení se.
Podívala jsem se znova na učitelku a začala si zapisovat zápisky z půlky výkladu učitelky. V jednu chvíli se Madeline zvedla, řekla že jí je špatně a že jí rodiče odvezou klidně hned domů.
Madeline to řekla jako hotovou věc a tak učitelka jen pokrčila rameny a řekla:
,,Tak dobře slečno, Hatter. Jen se nahlaste u ředitele prosím."
Madeline kývla a vyběhla ze třídy. Dívala jsem se za ní, a když odešla povzdechla jsem si a podívala jsem se do svého sešitu.
Koutkem oka jsem zahlédla něco na lavici.
Otočila jsem hlavu a spatřila kapesní hodinky.
Vzala jsem je užasle do ruky a prohlédla jsem si je.
Byly velmi křehké a od pohledu dost staré. Byly pověšeny na tenkém řetízku, který jsem hned přetrhla, protože jsem prostě nemotorná a zbrklá.Pokrčila jsem rameny a otočila si je v ruce, abych se mohla podívat na zadní stranu. Na zadní straně hodinek bylo něco vyryto krasopismem. Naklonila jsem se blíže a začala luštit nápis. Nakonec jsem vyluštila jen tohle;
Přijď včas na dýchánek, Alenko.
Muchacha tak trochu otevřenej konec kapitoly, hehe :-)
Tak se mějte! Ch.
ČTEŠ
Do hlubin
أدب المراهقينClaire Wonder je snad ta nejdivnější šestnáctiletá pubertální šílená dívka na škole, ale přesto ji potká něco zajímavějšího než její šedé a nechutné ovesné vločky, které sic nerada konzumuje každé ráno. Všechno se má změnit, když ji zmizí půda pod...