Do hlubin

1. Ranní ptáče dál doskáče

Z mého snu plného tlustých bílých jednorožců mě probudil můj jako vždy na vteřinu přesný budík.
Povzdechla jsem si a znechuceně jsem se otočila na druhý bok.

Chvíli jsem setrvala v nehybném tichu a tupě zírala na řinčící budík,  vzpomínala co je za rok, den, v jakým jsem státě, kdo jsou moji rodiče a kdo jsem k sakru já.

Bohužel jsem se až moc rychle vzpamatovala, a vzpoměla si, že jako každý dítě mýho věku, který si říkaj teenageři, musím do školy. Nakonec jsem usoudila, že ten otravnej, nechutnej budík musím vypnout. Vytáhla jsem ruku z vyhřáté peřiny a popadla studený řinčící budík.
Jedním stisknutím jsem ho vypnula a lhostejně odhodila na zem. Ticho, které se pak rozlehlo domem bylo tak krásné, tak jsem se ho rozhodla využít malou pauzičku a trochu si přispat. Jenže jsem to nedomyslela. (Kdo taky po ránu myslí, žejo.)

Ležela jsem na kraji postele, a když jsem se ještě víc otočila, no už jsem ležela obličejem k zemi, čili jsem měla v puse nejen své vlasy, ale i zeleně huňatý koberec.

Všechno jsem úspěšně vyplivla a zvedla se. No dobře, spíš jsem zavrávolala. Pak jsem, ostatně jako každé ráno, se vydala na tu největší zkoušku. Najít svoje brýle.

Ty, jako nejspíš všechny brýle, se bez brýlí velmi špatně hledají.

Nakonec jsem je přeci jen našla zahozené pod postelí.
Když už mi na nose seděly moje brýle, vydala jsem se na další nezajímavou cestu do koupelny, s cílem opláchnout si obličej.

Jakmile jsem spatřila v zrcadle odraz svého kulatého a značně červeného obličeje ramovaného odstávajícím chuchvalcem blonďatých vlasů, musela jsem se ušklíbnout.
Jen tak sama pro sebe jsem pokrčila rameny, otevřela jsem šuplík a vyndala si z něj svůj černý hřeben od číňanů za pár kaček.

Párkrát jsem si s ním pokusila pročístnout vrabčí hnízdo na hlavě, asi po půl minutě jsem toho zanechala, protože se mi už jednou stalo že mi ve vlasech hřeben uvízl. Abych řekla pravdu, nevypadala jsem o moc líp.

Když jsem vyšla z koupelny, již trochu upravená, tak jsem jako vždycky zakopla o práh. Ani mě to nevyvedlo z míry. Zvedla jsem se ze země a vydala jsem se převlíknout.
Navlékla jsem na sebe nějaké hadry, které nebyly zmuchlané a nesmrděly.

Když už jsem byla oblečená, rozhodla jsem se, teda můj hladový žaludek, se rozhodl nasnídat.

V posvátném a skoro úplném tichu, přerušovaným jenom dýcháním, tlukotem srdce a mlaskáním, jsem spokojeně jedla kukuřičné lupínky.

Polkla jsem sousto a podívala se na hodiny na stěně. Měla jsem ještě chvilku než jsem musela odejít na autobus, tak jsem šla vzbudit mé otravné sourozence. Docela elegantně jsem se zvedla od stolu a se zaskřípěním odsunula židli, která mi bránila v cestě.

Nemá cenu být potichu, když stejně musejí vstávat.

Pomyslela jsem si a s pokřikem "Dobré ráno!" jsem je vykopala z postelí. Asi není třeba popisovat jaký boj to byl a kolik ran a škrábnutí, kdo dostal, důležitější bylo to, že jsem z domu vyšla o tři minuty později, což znamenalo, utíkat na autobusovou zastávku, což znamenalo, že nestíhám.

Stihla jsem si pomyslet jenom, "To stihnu" a "já věřím na víly". Jednou rukou jsem popadla svůj batoh a druhou svoje plátěné tenisky.
Loktem jsem pootevřela dveře a pak jsem do nich kopla, abych mohla vůbec projít ven. ,,Ahoj!" Křikla jsem dost nahlas, abych vzbudila nejen své sourozence, kteří nejspíš zase usnuli, aby "zaspali", ale i rodiče, kteří pracovali doma, a vstávali až po deváté ráno.
Dveře jsem nechala otevřené za sebou, (protože nikdo nemá tři ruce, vážně ne) a běžela jsem dolů z kopce, směr autobus.

Nakonec jsem to stihla, ale musela jsem vypadat zvláštně, blondýna, vypadající spíš jako strašidlo, bosá, v jedné ruce boty, v druhé batoh, snažící se v kapse od kalhot najít šest korun.

Nakonec jsem je našla a předala je vystrašenému řidiči, který byl očividně nový, protože jsem ho ještě nikdy neviděla.
Řidič si je opatrně vzal, jako kdybych byla nějaká čarodějnice, a já se spokojeně usmála a posadila se na sedadlo. Konečně jsem si obula boty a pořádně jsem se opřela o tvrdou sedačku. Hlavu jsem si opřela o sklo a zavřela jsem oči, s cílem si trochu odpočinout, než dorazím do školy.

Tak první kapitola již je na světě. :) =^·^=
:-D Chtěla bych poděkovat papadera protože prostě díky :-D a pište určitě i kritiku, ta je potřeba :-D tak se mějte! Chalapenjo