Do hlubin

10. Všechno se zdá moc malé nebo velké a nic není tak akorát

Za tenhle den jsem se poprvý cítila tlustá, velká, vysoká, s tlustejma nohama, a konečně i chytrá, protože jsem měla velkou hlavu, a tím pádem i větší mozek.

Jenže tahle tlustá, ale geniální podoba mi dlouho nevydržela.

Já blbá jsem se napila tý vodičky, a můj prvotní úspěch se změnil na tradiční katastrofu.

Tentokrát se šaty s mým zmenšením nezmenšily a já jsem zůstala nahá a zamotaná do pro mě obrovských šatů.

Rozhlédla jsem se kolem a zjistila jsem, že vidím rozmazaně! Úplně jsem při zvětšení zapomněla na moje brýle!

Nejspíš někam odletěly a zapadly někam do jiné díry. Zajíkla jsem se, protože jsem nikde bez brýlí nebyla.

Byly jako můj talisman, bez kterého jsem neměla vůbec žádné štěstí, ikdyž jsem je měla, neměla jsem ani trochu štěstí a pořád se něco kazilo, ale bez brýlí jsem nikam nevyrazila, dokonce jsem se s nimi i koupala a skákala s padákem. Zhluboka jsem vydechla a začala jsem hledat.

Nakonec jsem našla svůj mega batoh ve kterém jsem našla obrovské nůžky, a rozhodla jsem se ošatit.

Vystřihla jsem obyčejný čtverec, přeložila ho napůl, vystřihla si díru na hlavu a ze zbytků látky, kterých bylo hodně, jsem si natrhala pásky, kterými převážu moje "šaty".

Zavázala jsem si je a kupodivu mi seděly, ikdyž mi byly o dost velký, ale počítala jsem s tím, jestli se zvětším, tak tady nechci zase běhat nahá.

Vyhrabala jsem se z látky a táhla za sebou svůj batoh. Nikdy mi nepřipadal tak těžký.

Sice jsem z něj vytahala všechny učebnice s plánem slavnostně je spálit, ale neměla jsem zapalovač, ani sirky, tudíž učebnice zůstaly srovnané v úhledném komínku na zemi.

Když jsem se konečně dostala o kus dál od látky, zahlédla jsem napravo od sebe a spatřila podnos se zbytkem koláče a tekutiny. Měla jsem pokušení se ke koláči natáhnout a trochu si kousnout, ale nechtěla jsem přijít o nové šaty, které jsem pracně vyrobila.

Povzdechla jsem si a posadila se do tureckého sedu.

,,Alenka?"

Zaslechla jsem pískavý hlásek. Okamžitě jsem zpozorněla a víc se zaposlouchala

,,Je to ona?"

Písknul hlas.

,,Ne, tahle je moc... nosatá a ošklivá."

Odpověděl tomu prvnímu hlásku druhý mnohem hlubší, skoro až normální. ,,Není ošklivá. Určitě to je ona. Jenom, proč tak sedí? Měla by hledat, hehe."

Co bych měla do háje hledat? Svůj ztracenej mozek?

Pomyslela jsem si a řekla nahlas někam k těm pisklavým hláskům; ,,Já vás slyším, pitomci."

Následovalo tiché odkašlání a povzdech pisklavého hlásku.

,,Ach jo. Je to zase ona."

Uslyšela jsem za sebou.
Rychle jsem se otočila a spatřila dívku asi tak starou jako já, nedalo se přesně říci kolík jí je, ale určitě se malovala, protože její tmavě černé obočí vůbec neladilo s úplně bílýma vlasama, navíc vlastně tak celá byla bledá, až na to obočí a černou rťenku.

Zvláštně držela ruce od těla, lokty blízko, ale zápěstí a dlaně směřovali dál od těla. Jak jsem ji tak pozorovala, dívka se usmála a pomalu řekla:

,,Vítej, zlatíčko."

Odfrkla jsem si a zamumlala si pod bohužel existující světlé a skoro nepatrné fousy.

,,Zlatíčko." Řekla jsem ironicky. ,,Tak mi říká moje máma. A navíc kdy se už konečně dostanu z tohohle snu!? Nemám tohle za potřebí!"

Zamračila jsem se a rozhodila rukama. Dívka srazila svá havraní obočí a smutně se na mě podívala:

,,Je mi to líto. Pro ostatní to bylo taky těžké."

Zašeptala a pohladila mě po rameni. Ihned jsem ji plácla po ruce, takže dívka se hned ode mě odtáhla a její milostný výraz zmizel. ,,Tohle není sen, Alenko." Řekla přísně a zvedla hlavu.

,,Neříkejte mi Alenka! Jsem Claire!" Fňukla jsem a chytla se za hlavu, jako to dělávala Madeline.

Jak ta by se mi teď hodila.

,,Já nejsem Alenka." Řekla jsem už o něco klidněji. Dívka už něco chtěla říci, ale přehlušil ji druhý chlapecký a mně až moc povědomý hlas.

,,Claire tak proč myslíš, že jsi tady?"

Tak po delší době kapitolka. XD je o trochu delší než obvykle, protože jsem tak dlouhou dobu nic nenapsala XD Tak snad se líbila!
CH.
A ještě jednou děkuju za hvězdičky! ( Už to asi začíná být otravný, ale děláte mi tím strašnou radost :))