Do hlubin

27. Bolestně smutno

Něco mě táhlo dolů.

Podlomila se mi tím zvláštním tlakem kolena a zhroutila jsem se jako loutka bez života k zemi.

Myslela jsem si, že zůstanu ležet na sedmikráskami poseté zemi a dívat se na to krásně modře zbarvený nebe, ale zase jsem se přepočítala.

Bezvládně jsem zase padala nějakou dírou.

Spatřila jsem okraj povrchu posetý trávou a pak už jsem viděla jenom ten kruh nebe, vzduch kolem mě proudil, a sfoukával mi vlasy do obličeje, které se mi uvolnili z mastného copu.

Šaty se mi úplně vyhrnuly a tak kdokoliv by byl po de mnou tak by uviděl moje krásný půjčený ručně šitý spodní prádlo od Madeline.

Při pomyšlení na ni mi vhrknou do očí slzy a tak je radši nechávám vítr sfoukávat z mého obličeje, přičemž se dívám stále vzhůru na stále se zmenšující se kruh světla, až úplně zmizí a já se ocitnu ve tmě.

Pořád kolem mě proudí relativně teplý vzduch, a tak začnu úplně brečet.

Chci domů, chci zpátky do říše těch divů, chci tamtu Madeline, ale i zároveň tu starou, chci se usmířit s Lily, chci aby mě ti stvoření tam pochopili, chci Roberta.

Najednou se mi všechno vyjasní. Catty po mně nechtěla, abych odešla, kvůli tomu, že mě nemá ráda, ale kvůli tomu, že Lily ničilo nebýt s Robertem stejně jako mě, ale všechna pozornost se věnovala právě mé maličkosti.

Docela dost dobře si vzpomínám, kdo mi nosil kapesníky a hladil mě po zádech. Kdo mě vždycky potěšil a odpudil ten černej mrak zoufalství. Lily. Asi mě ani nechtěla vidět, ale stejně mi pomáhala. Catty se to nejspíš nelíbilo a tak chtěla zakročit...

Začne se mi ještě víc motat hlava. Tak to tohle to znamená. Všechno jsem pokazila. Nechala jsem umřít Roberta.

Roztřeseně se nadechnu. Přichází na mě hysterie. Nevím, jestli ji mám nechat vzít vedení a nebo to v sobě udusit, než se stačím rozhodnout, už vzlykám a nemůžu dýchat.

Začne mě nepříjemně hodně bolet na prsou a dýchám čím dál víc přerývavě, až se málem zakuckám.

Najednou uslyším hlásek někde vzadu v hlavě.

Rozumná Claire.

,,Seber se, takhle to nikam nevede." Druhé, mé smutné já začne křičet: ,,Ne, musíš to vybrečet, a prožít a musíš dát emocím prostor!"

Pokusím se normálně nadechnout, ale zadrchávám se.

Dva hlasy na sebe pořád křičí a dělají mi ve všem ještě větší zmatek.

Oba dva vytěsním a začnu naslouchat něčemu příjemnějšímu, tedy svištění větru.

Konečně normálně vydechnu.

Nádech, výdech.

V dálce uslyším sanitku a známý zvuk její otravné houkačky. Jakoby ten zvuk vycházel z konce té roury. Nevidím dno, ale myslím si, že tam je.

Zavřu oči a připravuju se na měkký dopad.

Dno tam je. Ale měkkého dopadu jsem se nedočkala.

Prudce narazím a moje noha je v jednom ohni a stejně tak moje hruď.

Zase brečím a sípavě dýchám.

Co se to děje?

Zprudka otevřu oči a spatřím něčí obličej.

Je docela blízko, ale já ho vidím rozmazaně.

Nemám brýle.

Nemám ani v ruce svůj mobil, jako jsem měla před chvílí. Vnímám jenom bolest.

Proč to tolik bolí?

Obličej na mě promluví a pohladí mě po čele. Nepříjemně mě zabrní čelo a ten dotyčný ruku odtáhne a pro moje překvapení, je celá červená jako od husté barvy.

Ta ruka je celá špinavá od mé krve. Zase se mi udělá špatně a pro svou úlevu, omdlím.

Hello, its meh. 🐹 no dost keců, přilétá k vám další kapitola, blikne upozornění, hezky se vám nabízí k přečtení, vy ji laskavě přečtete, poté se dostanete k tomuto textu a říkáte si, wtf? Co to jako je za kecy?
Okej, takže další kapitola je na světě, snad brzo bude vydaná i další, teda ne vydaná, ale spíš napsaná XD🐢🐢🐢
Papa!
Taky ehm, nevím jak se věnuje, tudíž takhle blbě to věnuju
WindGirl159 páč to jinak neumim. 🐰🐰🐰🐰🐰🐰🐰🐰