Do hlubin

8. Super postel a prostě pohodlí ikdyž padáš

,,Postel?" Podivila jsem se nahlas.

Rychle jsem si sundala batoh z ramen a začala jsem šmátrat kolem sebe a hledat telefon. Pro svou úlevu jsem ho našla.

Už jsem se lekla, že budu muset začít u té hry s Hello Kitty na prvním levlu.

Mobil jsem bezpečně zastrčila do kapsy a slíbila si, že už ho nikdy za cesty vyndavat nebudu. (Ale znáte to, vy víte že jsem to stejně udělala)

Sedla jsem si do tureckého sedu a trochu urovnala rozházené polštáře.

Podívala jsem se vzhůru a zamyslela jsem jestli se dostanu z tohohle přeludu zpátky.

Vzdychla jsem a sundala si batoh z ramen a položila jsem si ho na klín, vyndala si svačinu a začala jí dojídat.

Dívala jsem se všude kolem, ale nakonec můj pohled stejně zabrousil do vnitřku tašky, kde ležely kapesní hodinky.
Vzala jsem je do ruky a pozorovala pohybující se ručičku.
Ručička se ale najednou z ničeho nic zastavila na čtyřce. Cukla jsem sebou a zaklepala s hodinkami.

Už tak mě Madeline zabije za ten řetízek, ale nemusela jsem je úplně rozbít.

Pomyslela jsem si a hodila jsem hodinky dolů do propasti. Když se ztratí tady, nebudu za to moct já a budu bez viny.

Usmála jsem se, ale jenom na chvilku. Postel se pomalu nahýbala na jednu stranu.

Rychle jsem popadla svůj batoh a chytila jsem se chybně matrace, a málem jsem spadla.

Když jsem si to uvědomila, rychle jsem šmátla po dřevěném rámu postele.

Chvíli jsem tam jen tak visela, než se začala pohybovat i druhá strana postele. V podstatě sklouzávala po stěně.

Poprvé jsem byla šťastná, že budu zase sedět rovně, ale uvědomila jsem si, že ta postel padá, a já i sní.

Během dvou minut už jsem zase padala volným pádem, ale tentokrát to bylo pohodlnější, protože jsem s sebou měla postel.

Plác!

Uslyšela jsem pořádnou ránu a postelí to pěkně otřáslo.

,,Konečně jsem někam dopadla!"

Vypískla jsem samou radostí a vyskočila z postele a položila si svoje nohy na doopravdickou zem.

Trochu jsem si poskočila a zadupala, a až potom jsem šla hledat nějaký východ.

Dívala jsem se snad všude, ale žádný východ jsem nenašla.

Hledala jsem i pod postelí, kam jsem se skutečně bála podívat, protože ta postel byla hodně, hodně velká a pod ní byla hodně, hodně velká tma.

Sedla jsem si proto zpět na postel a vyndala si z kapsy telefon. Neměla jsem signál, ale mohla jsem hrát tu hru s Hello Kitty, a nebo si dávat selfie.

Možná proto jsem si vyfotila snad padesát fotek s postelí. Byla jsem už dlouho v téhle díře a jen jsem doufala, že se vrátím zpět, ale žádnou nevolnost jsem nepocítila, spíš zoufalství.

Nechtěla jsem pomyslet ani na to, že tady v téhle halucinaci uvíznu a zůstanu tady na věky a umřu hladem a žízní.

Vzala jsem telefon a pustila si pár smutnejch písniček, a účinkem toho jsem začala usínat.

Byla jsem za to ráda, protože se třeba probudím zase doma, a ne tady v téhle smrďuté ďouře.
Položila jsem se na postel a zabořila hlavu do polštáře a doufala.

Pardon, že nebyla tak dlouho kapitola. :) Tuhle bych chtěla Věnovat (Ikdyž není nijak výjimečná ani vtipná :D) fannynkaa, děkuju za všechny hvězdičky!
Mějte se Ch.