,,Postel?" Podivila jsem se nahlas.
Rychle jsem si sundala batoh z ramen a začala jsem šmátrat kolem sebe a hledat telefon. Pro svou úlevu jsem ho našla.
Už jsem se lekla, že budu muset začít u té hry s Hello Kitty na prvním levlu.
Mobil jsem bezpečně zastrčila do kapsy a slíbila si, že už ho nikdy za cesty vyndavat nebudu. (Ale znáte to, vy víte že jsem to stejně udělala)
Sedla jsem si do tureckého sedu a trochu urovnala rozházené polštáře.
Podívala jsem se vzhůru a zamyslela jsem jestli se dostanu z tohohle přeludu zpátky.
Vzdychla jsem a sundala si batoh z ramen a položila jsem si ho na klín, vyndala si svačinu a začala jí dojídat.
Dívala jsem se všude kolem, ale nakonec můj pohled stejně zabrousil do vnitřku tašky, kde ležely kapesní hodinky.
Vzala jsem je do ruky a pozorovala pohybující se ručičku.
Ručička se ale najednou z ničeho nic zastavila na čtyřce. Cukla jsem sebou a zaklepala s hodinkami.Už tak mě Madeline zabije za ten řetízek, ale nemusela jsem je úplně rozbít.
Pomyslela jsem si a hodila jsem hodinky dolů do propasti. Když se ztratí tady, nebudu za to moct já a budu bez viny.
Usmála jsem se, ale jenom na chvilku. Postel se pomalu nahýbala na jednu stranu.
Rychle jsem popadla svůj batoh a chytila jsem se chybně matrace, a málem jsem spadla.
Když jsem si to uvědomila, rychle jsem šmátla po dřevěném rámu postele.
Chvíli jsem tam jen tak visela, než se začala pohybovat i druhá strana postele. V podstatě sklouzávala po stěně.
Poprvé jsem byla šťastná, že budu zase sedět rovně, ale uvědomila jsem si, že ta postel padá, a já i sní.
Během dvou minut už jsem zase padala volným pádem, ale tentokrát to bylo pohodlnější, protože jsem s sebou měla postel.
Plác!
Uslyšela jsem pořádnou ránu a postelí to pěkně otřáslo.
,,Konečně jsem někam dopadla!"
Vypískla jsem samou radostí a vyskočila z postele a položila si svoje nohy na doopravdickou zem.
Trochu jsem si poskočila a zadupala, a až potom jsem šla hledat nějaký východ.
Dívala jsem se snad všude, ale žádný východ jsem nenašla.
Hledala jsem i pod postelí, kam jsem se skutečně bála podívat, protože ta postel byla hodně, hodně velká a pod ní byla hodně, hodně velká tma.
Sedla jsem si proto zpět na postel a vyndala si z kapsy telefon. Neměla jsem signál, ale mohla jsem hrát tu hru s Hello Kitty, a nebo si dávat selfie.
Možná proto jsem si vyfotila snad padesát fotek s postelí. Byla jsem už dlouho v téhle díře a jen jsem doufala, že se vrátím zpět, ale žádnou nevolnost jsem nepocítila, spíš zoufalství.
Nechtěla jsem pomyslet ani na to, že tady v téhle halucinaci uvíznu a zůstanu tady na věky a umřu hladem a žízní.
Vzala jsem telefon a pustila si pár smutnejch písniček, a účinkem toho jsem začala usínat.
Byla jsem za to ráda, protože se třeba probudím zase doma, a ne tady v téhle smrďuté ďouře.
Položila jsem se na postel a zabořila hlavu do polštáře a doufala.Pardon, že nebyla tak dlouho kapitola. :) Tuhle bych chtěla Věnovat (Ikdyž není nijak výjimečná ani vtipná :D) fannynkaa, děkuju za všechny hvězdičky!
Mějte se Ch.
ČTEŠ
Do hlubin
Novela JuvenilClaire Wonder je snad ta nejdivnější šestnáctiletá pubertální šílená dívka na škole, ale přesto ji potká něco zajímavějšího než její šedé a nechutné ovesné vločky, které sic nerada konzumuje každé ráno. Všechno se má změnit, když ji zmizí půda pod...