Do hlubin

11. Fešák v červené vestičce nemá vychování

Otočila jsem se s cílem toho člověka pěkně setřít, ale jakmile jsem spatřila Roberta, všechny vtipné hlášky mě přešly.

Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale nevyšla ze mě ani hláska.

Robert se usmál jako kdyby o nic nešlo, začervenal se a jednou rukou objal dívku kolem pasu a druhou schoval za zády.

Teprve až teď jsem si všimla co má Robert na sobě.

Červená vestička k němu určitě neseděla a navíc Madelininy hodinky byly hodně výrazné na červeném podkladu.

,,Kde?" Vytlačila jsem ze sebe a ukázala jsem na hodinky v kapse.

Pokrčil rameny a více si ji přitáhnul k sobě.

,,Měl bych vás dámy představit, ale nejdřív."

Řekl mile a vytáhl z poza zad ruku ve které držel moje brýle.

MOJE BRÝLE.

Vískla jsem, bez zaváhání jsem mu je hned sebrala a nasadila si je.

Okamžitě jsem zase viděla normálně!

Samou radostí jsem se na Roberta zakřenila, a vypadala jako při křeči. Robert mi mile úsměv opětoval a já k němu ucítila vlnu náklonnosti, ale hned jsem se zase vzpamatovala a zamračila jsem se na něj.

,,Tak nás už konečně představíš?"

Prohlásila jsem a založila jsem ruce v bok. Robert se mírně začervenal a odstoupil od dívky, která se nepřestávala mračit.

,,Ehm" odkašlal si a já využila chvíli ticha a ironicky se zeptala:
,,Em? Tak takhle se ta slečna jmenuje? Zkráceně od Emily? A nebo jenom nevíš co říct?"

Robert dělal jako ze mne vůbec neslyšel a pokračoval: ,,Takže Claire, tohle je Bílá královna a"

Dál už jsem to nevydržela a vyprskla smíchy.

Začala jsem se smát jako postižené prase a mlátit se do nohou. Neviděla jsem ty dva co dělali, ale nejspíš na mě koukali jako na šílence, což jsem byla.

Když můj záchvat smíchu konečně skončil a já jsem jim podívala do očí tak jsem se podivila, protože se netvářili ani překvapeně ani nechápavě.

Robert přikrývnul, dívka se ušklíbla a řekla: ,,Je to ona."

Robert se usmál ,,Tak to vás asi nemusím představovat. "

,,Cože?"

Namítla jsem dost hlasitě aby to vyznělo tak, že jsem dost naštvaná

,,Hele mě to docela zajímá, kdo je tahle" ukázala jsem na dívku a pokračovala ,,Bílá cosi, protože mi snad nechceš namluvit, že se tak jmenuje, ne?"

Dívka udělala krok dopředu a dupla mi na nohu.
Snažila jsem se chovat jako drsňák, ale to au bylo docela dost dobře slyšet.

Bílácosi se zase zlomyslně ušklíbla a přitulila se k Robertovi. Vyplázla jsem na ní jazyk a obrátila se na Roberta

,,Tak mi rekneš ASPOŇ to kde jsem? A kdo si k sakru ty? A proč tady se staráš o tuhle"

Pohlédla jsem na dívku a pomyslela jsem na pár nadávek na její osobu

,,Slečnu" řekla jsem a naznačila uvozovky do vzduchu. ,,A kašleš na Madeline? Hmmm?"

Zase jsem se zachovala jako správná kamarádka, a byla jsem na to pyšná.

Robert jen zaskočeně zamrkal a zrudl více než normálně, což byla docela síla, protože byl rudý víc než rajče, až jsem se o něj začala bát.

Dívka se na něj podívala, přičemž Robert hleděl stále na mě

,,Roberte." Řekla a sťouchla do něj, zatímco Robert nabíral novou barvu.

Zelenou.

,,Roberte!" Řekla důrazněji a sťouchla ho do břicha, což neměla dělat protože vzápětí Robertova snídaně byla mezi námi.

,,To nemám zapotřebí." Namítla dívka a vyvlékla se z Robertova sevření, aby se neušpinila, a odešla směr zeď.

Robert mezitím ztrácel rovnováhu, ale ikdyž se mi to hnusilo podržela jsem ho, a snažila jsem se nezvracet taky.

Podívala jsem se za sebe, kam šla dívka, ale už tam nebyla.

Cha,cha. Určitě tam je ve stěně nějakej tajnej východ, hehe.

Pomyslela jsem si a chytla Roberta za pas, a nenápadně jsem mu z kapsičky vytáhla kapesní hodinky, protože by mě za to, že jsem jí ztratila hodinky, ale znovu je našla nemusela úplně zabít.

Jupiiiiiiiii! Konečně budou prázdniny! Strašně vám děkuju za všechny hvězdičky! Juchuuuuuu! Vážně vám děkuju, takže tuhle kapitolu věnuji vám všem co to čtěte! Díky díky, díky!