You are my everything.

Kapitola 16.

Probouzím se na nemocničním lehátku,trvá to než si uvědomím co se stalo.Chvilinku se rozkoukávám,bílý strop,který mi připomíná přesně ten co mám v pokoji a tak to ve mě vyvolá zvláštní pocit.Kde že vlastně jsem?Mé oči bloudí po bílé místnosti,vypadá to tu přesně jako nemocnice.Budova,ve které jsem byla snad jen dvakrát.Při mém narození a otřesu mozku,který jsem měla jako malá.

Bylo mi teprve šest když jsme se přestěhovali sem,do domu.Dříve jsme bydleli jen v paneláku,ale jelikož zde taťka našel lepší práci tak jsme se přestěhovali sem.Samozřejmě mě fascinovaly stromy plné nádherných listů.Chtěla jsem vše prozkoumat a tak jsem na něj vylezla.Byl vysoký,ale já se nebála,vždy jsem byla dost odvážná,ale to vše se v ten den pokazilo.Zrovna když jsem se nahýbala pro jeden krásně červený list,podklouzily mi nohy.Pamatuji si už jen to jak jsem letěla dolů a křičela na mamku.Máma se o nás vždy hrozně bála a když mě viděla padat ze stromu,omdlela.Takže teď očekávám,že dostanu přednášku o tom jak mám být opatrná...

„Už jsem se bál,"Ozývá se z pravého rohu.Je to hlas,který mi vždy dokázal vykouzlit úsměv na rtech.Hlas,který patří mému nejlepšímu kamarádovi,Calebovi.„Jsi úžasný..."Vydám ze sebe.

„Jak jsem si to zasloužil?"Směje se od ucha k uchu.„Jel si sem se mnou,i přes to jaká jsem na tebe ráno byla."Vysvětluji mu trochu smutnějším tónem.„Jsme nejlepší přátelé,"Více nestihne dopovědět,protože ho zarazí má máma vcházející do místnosti.

„Bože můj,Stacey!Co si dělala,zlatíčko?"Přicupitá ke mně.Její ruka mi rychle přistane na čele a já se jen nechápavě podívám na Caleba.Směje se,ale snaží se to zastavit,zřejmě aby ho neslyšela má mamka.Než se naději tak vybuchnu smíchem taky.
„To by stačilo,mamko.Jsem v nemocnici ne doma a nemám chřipku."Oznámím jí se smíchem.„Jsi má dcera a já mám právo zjistit co se děje.Co se stalo?"Udělá na mě výraz jako 'ihned to vyklop' a já vím,že se jí už nezbavím.Teď mě čeká hodina vysléchání.

„Udělalo se mi zle,jen se mi zamotala hlava."Zalžu.„A z čeho?Ty jsi nespala?"Nadzvedne obočí a já nad jejími otázkami zakroutím očima.„Ne.Jen se mi zamotala hlava!"Zvýším malinko hlas,protože už mě štve jaké ze mě dělá ještě před Calebem děcko.

„Kdy tě pustí?"Změní hned téma.
„Zřejmě zítra ráno,není to nic vážného."Oznámí jí místo mě Caleb.„Jsi moc hodný,Calebe.Alepsoň někdo je tu normální."Ironicky se na mě usměje což mě opravdu naštve.Má máma je opravdu příšerná,hlavně když má o mě strach.„Tohle sis mohla odpustit,mami."Říkám naštvaně.„Měla bych jít,s tebou se nedá mluvit,Stacey!"Zvýší na mě hlas tentokrát ona.

Její kroky vedou ke dveřím a její výraz mluví za vše.Je naštvaná.A když je máma naštvaná tak začíná třetí světová.Upřímně bych tady zůstala klidně týden.
Když se konečně zabouchnou dveře tak si oddychnu.„Konečně,"Zašeptám si pro sebe.„Byla hodně naštvaná."Říká Caleb.
„Je už holt taková."Mírně se usměji.

•••

„Půjdeme se projít."Oznámí mi Caleb a já bez váhání souhlasím.Samozřejmě,že bych neodmítla.
„Alepsoň si provětráš hlavu."

Už nějakou chvíli se procházíme po zdejším parku a já jsem konečně šíleně šťastná,jen my dva.„Nesedneme si?"Prstem ukážu na lavičku vedle nás.Caleb jen přikývne.
„Měli bychom spolu strávit více času."Usměje se na mě a já mu úsměv opětuji.„Měli,"Řeknu až z toho zčervenám.„Chtěla bych abys tady se mnou zůstal.Nechci tady být sama."Říkám smutně.

„Nemůžu,ale kdybych mohl..."Nestihne to dopovědět,protože svůj prst mu položím na jeho měkké rty.Celá zkamením,ale on mlčí a díváme si přímo do očí.Jsme od sebe takový kousek!
Rychle prst dávám dolů a zasměju se abych trochu odlehčila situaci.„Jsi roztomilá,"Zašeptá mi do ucha.Začínám se červenat čím dál tím víc a ani nevím co mu na to mám odpovědět.
Neodpovím,jen položím svou ruku na tu jeho.

Naše ruce se mezi sebou propletou a já zase cítím ten pocit.Ten pocit,který znám jen z jeho doteků.Cítím jeho teplou dlaň a chci ho políbit,ale něco mi brání.Naše přátelství.
Nechci ho ztratit a tak rychle svou ruku odtrhnu od té jeho.„Asi bych měl jít."Zvedá se z lavičky a já jen přikývnu.„Asi jo.Těším se na zítřek."Také se zvedám a chci ho obejmout jenže se hned zarazím.Poplácám ho po rameni a zasměji se.Bože!Co jsem to udělala?To bylo trapné...

•••
Je přesně 16:00 a já koukám do bílého stropu,přesně do toho stropu na který jsem koukala dnes ráno.Má hlava je plná myšlenek ve kterých se nevyznám,je to jako jeden velký hlavolam.Opravdu nevím co chci nebo jaké jsou mé city,mé city ke Calebovi.V poslední době se všechno nějak změnilo a já mám hrozný strach,že jsem se do něj zamilovala.

Tohle nemůže být pravda.Známe se takovou dobu a já bych k němu až teď začala něco cítit?Bylo to Amandou?Nebo co se stalo,že jsem se pomalu začala zamilovávat do svého nejlepšího kamaráda?Už se nevyznám ani v sama sobě.

„Slečno,budete si přát odpolední svačinu?"Vejde do pokoje usměvavá sestřička v celé své bílé kráse.„Asi ano,děkuji."Usměji se na ní,ale to vše jen kvůli ní.Jinak bych klidně plakala a ani nevím proč.Protože se nevyznám ve svých citech?To já Stacey Gray,ta Stacey,která vždy naháněla kluky si není jistá ve svých citech?

Pravda je taková,že jsem nikdy nebyla pořádně zamilovaná,a proto nepoznám pravou lásku.Neznám pravé zamilovaní,nevím jak se projevuje,ale mám takový pocit,že teď ten pocit zažívám.Tohle ale nemůže skončit takhle...Má první pravá(platonická)láska nemůže být můj nejlepší kamarád.Tohle nemůže být nikdy vzájemné!NIKDY!Nechci takhle prožívat mé první pořádné zamilování.Tohle takhle nemůže skončit!Nemůže!

Na stole vedle mě s povaluje telefon,vím,že mi ho přinesla mamka,ale neměla jsem chuť ani jí poděkovat.Beru jej do ruky a zapínám messenger.Prstem najedu na konverzaci s Carol a bez váhání se jí vypisuji s mými city.

Stacey:
Carol.Stala se jedna příšerná věc,já...Zamilovala jsem se.Tedy nevím zda je tohle to opravdové zamilování,ale ano.Já se zamilovala.Jen se v tom jeden háček.
Caroline:
Jaký?V zamilovaní nemůže být nějaký háček.Netrap se.Zamilování je nádherná věc,Stacey.
Stacey:
Jediný problém v tom je takový,že ten kluk do kterého jsem se zakoukala je Caleb.
Caroline:
Počkat...Počkat.Vždyť se znáte tak dlouho a ty...Asi to moc nechápu.
Stacey:
Přijď prosím zítra ke mně dom,měla bych být už doma.
Caroline:
Dobře,drž se,kočko.

Telefon házím na stoleček vedle mě a opět se zadívám na ten bílý strop.V téhle chvíli jediná věc na kterou se můžu pořádně soustředit.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Ahoj!
Vítám vás u konce dnešního dílu a musím říct,že jsem se tentokrát docela rozepsala,protože na můj vkus je to docela dlouhé.Každopádně hrozně moc chci poděkovat za votes a komentáře pod předešlými díly,vždy mě to dobíjí energií psát dál a dál.
Takže pokud mě chcete udělat šťastnou tak mi napište jakýkoliv komentář a dejte votes(popřípadě mě sledujte),budu šíleně ráda;)
Krásnou sobotu přeji.