Přiblíží se co nejblíže to jde a své rty položí na ty mé.To po čem jsem toužila se právě teď děje!Začnu ochutnávat jeho nádherné plné rty a on ty mé.Vychutnávám si tu chuť a to teplo.Líbáme se strašně dlouhou dobu a já se odhodlán natolik,že svou rukou mu zajedu pod triko.Dotýkám se jeho vyrýsovaného těla a líbám ho.
Po chvíli uhnu,ale stále si to nesmírně užívám.Jeho rty chutnaly jako sladký bonbón,který nejde přestat jíst.Chvíli oba jen mlčíme,ale poté se mi zadívá do očí.Není to ale bohužel pohled veselý.„Asi bys měla jít."Podívá se do země.„Já...Jo.Promiň."Vykoktám a po tváři mi steče pár slziček
„Hele to...Nechci aby sis myslela,že tě nechci,ale."Nenechám ho domluvit.„Jsme přátelé,chápu."Prstem si setřu slzu a otočím s k němu zády.Chvíli tam tak postávám a hledím do země.Proč se tohle vždy stane jen mně?Proč to takhle musí vždy být?
„Mám tě rád,ale nech mi čas prosím."Za mými zády se ozve jeho jemný hlas.Hlas,který mi zničil mé iluze.Neřeknu ani slovo.Jen tam mlčky stojím se slzami v očích.A nejhorší na tom je to,že on neřekne ani slovo.Prostě jednoduše mlčí a kouká na to jak trpím.
•••
„Víš Stace."Hladí mě po vlasech máma.„Sice mi nemusíš říct o co jde,ale jen mě ujisti,že ti nikdo neubližuje."Nadechne se.
„O nic nejde."Řeknu a po obličeji mi steče malinká slza.„Chci se jít projít."
Jen se tak prochazím a jsem zabalená ve svetru i když je asi 30 stupňů.Vůbec mi to nevadí,ale to bude asi tím,že už mi teď nevadí vůbec nic.Ještě včera jsem byla nejvíc happy a teď?Naprosto ze mě ta super nálada spadla.Jsem jako blázen a myslím,že si to myslí i ty lidi kolem mě když je tak vidím.Koukají na mě jako na blázna co jde v takovém vedru ve svetru(+ tomu přidává ta rozmazaná řasenka,takže musím vypadat opravdu nádherně)
•••
První na co se opravdu zaměřím je obrovský balvan na velké skále.Sice bude stát hodně úsilí tam vyšplhat,ale pro ten výhled to bude jako udělané.
Cestu se rozhodnu 'krosnout' rovně,takže nějakou cestou,která není ani trošku označená, buď někam vede nebo ne,nic mezi tím.Vydávám se po čichu,nic jiného mě nevede,nemám mobil,nemám mapu,nemám ani hodinky.Takže nemám ponětí vůbec o ničem.Alespoň se odreaguju.Kamenná cesta plná šutrů,od maličkatých po obrovské se za chvíli zdá jako smrtelná.Kličkuji mezi nimi,protože stačí abych šlápla mimo a ležím dole.Mrtvá.Konečně šťastná a bez starostí (no dobře,teď jsem zněla jako Hannah Baker z 13 RW),prostě konečně bez problémů.Bez něho.Chyběla bych mu vůbec?Chyběla bych někomu?
„Áá!"Zařvu když se má noha najednou zasekne v obrovském balvanu a já jsem momentálně malinkatých kousíček od smrti,protože pode mnou je obrovská stráň.„Pane bože!"Řvu celá vystrašená.Co když se teď jen malinko pohnu a budu dole?
„Hlavně se nehýbej!"Zařve na mě někdo z povzdálí.Je to hlas podobný Calebovi,ale upřímně teď hlavně chci aby mě někdo zachránil,i kdyby to měl být Caleb.Můj dech se každou vteřinu zrychluje a moje srdce pumpuje jako nikdy,stačí jen aby jsem se trochu pohnula a už tady nebudu.Budu ležet dole jako rozpláclá moucha(no dobře,černý humor mi asi moc nejde,ale za pokus to stálo,ne?)
O chvilku později za mnou přiběhne hnědovlasý kluk s hnědýma očima(řekla bych až čokoládovýma),počkat?!Jako fakt ho teď zrovna sleduju a prohlížím si ho?!
„Jak se ti to stalo,proboha?"Zařve na mě když mě pomaličku vytahuje.Je docela naštvaný a to ukazuje i jeho veliká žíla na čele.„Máš roztomilou žílu."Zasměju se a poté přemýšlím proč jsem to zrovna teď řekla,zrovna teď když mi jde o život.„Pane bože!Buď radši zticha a pomáhej mi!"Zařve na mě což ve mně vyvolá zvláštní pocit.Je snad naštvaný,že mě musí vytahovat?
•••
Po čtvrt hodině společně sedíme na skále a koukáme na neuvěřitelně krásnou oblohu pokrytou miliony nádherných mraků.
„Ještě jsem ti nepoděkovala."Řeknu abych se vyhnula trapnému tichu co zde právě převládá.„Radši mi ani neděkuj,já bych na to rád zapomněl."Řekne znuděným tónem což moc nechápu.Proč mu to vadí?„Udělala jsem ti něco?"Zeptám se abych ho neurazila.
„Kdybys tady nebyla už bych mohl být dávno na lepším místě."Vypadne z něj a je na něm vidět jak ho raní,že musel být zde se mnou než někde jinde.„Je mi líto,že jsi nemohl být jinde nebo s někým jiným.Mohl jsi mě tady nechat umřít,alepsoň bych se zbavila všech problémů."Svěřím se mu.
„Asi jsi mě moc nepochopila.Mohl jsem být mrtvý,v nebi."Zadívá se dopředu.„Cože?"Nechápu.„Prostě jsem chtěl spáchat sebevraždu,chápeš?!"Zvýší hlas a z kapsy vyndá krabičku s cigaretami.Jelikož jsem ale dost zdrcená,že kdyby mi nepomohl mohli bychom tady už oba být mrtví tak mlčím.„Dáš si?"Změní rychle téma a před obličej mi dá cigaretu.I když jsem tohle vždy odsuzovala,teď o tom uvažuju.Mám si dát?
„Asi jo."Rychle chytím do své ruky tenkou cigaretu a zapálím jí pomocí sirek,které leží přesně vedle mého stehna.„Poprvé?"Zasměje se když mi nejde cigareta ani zapálit.„Ne."Zalžu a stále se jí snažím zapálit,marně.
Vezme si jí zpátky do ruky a zapálí jí.Podá mí jí zpět a já si užívám ten pocit kdy nemusím na nic myslet.Je to úžasný i když škodlivý.Všechno okolo mě je najednou jiný,hezký a já si připadám jako...Jako v ráji ve kterém nemusím myslet na žádného Caleba.
•••
Zrovna teď nemám ani ponětí o čase,ne jenom,že nemám hodinky,ale mám pocit jako kdybych byla nejvíc zfetovaná to jsem vykouřila jen dvě cigarety.Bolí mě hlava a v podstatě si nic nepamatuju,to asi není normální,co?
Vlastně ani nevím jak jsem se ocitla tady na nějakém náměstí,ale je to tady nádherné.Všude něco svítí,je to opravdu nádherné(ano i když všechno okolo vidím rozmazaně,připadá mi to krásný.)Jdu velmi pomalým krokem aby jsem snad něco/někoho ne srazila a snažím se vyhýbat všem věcem do vidím(a že jich je fakt málo).Přemýšlím i nad úplnými blbostmi,třeba nad tím co si zítra dám k obědu nebo zda prohrábnu našemu tělocvikáři vlasy.Jsem normální?
•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Ahojky!
Asi jste si mysleli,že už jsem mrtvá,protože jsem nic nevydávala ani nepamatuju.Nechci se vymlouvat,ale blíží se konec školního roku,můj poslední na mé dosavadní škole a potřebuju se učit.No a prostě taky nebyla nálada.Každopádně se už budu snažit aby jsem díly vydávala pravidelně i když bohužel teď o víkendu jedu opět na zápasy do Holandska takže taky nevím jak to budu stíhat.
Hlavně doufám,že se vám dnešní díl líbil,snažila jsem se ho udělat trochu jiný a pokud ano budu moc ráda za votes,komentáře či sledování mého profilu.
Miluju vás z celého mého srdce.
ČTEŠ
You are my everything.
Romance„Napadlo by tě někdy,že my dva?"Ptá se stydlivě s úsměvem na rtech. „Poslední dobou mě to napadá čím dál tím víc."Říkám a zadívám se na hvězdy,které nad námi nádherně svítí. „Věděl jsem,že my dva nemůžeme být jen kamarádi."Zašeptal mi do ucha a naje...
