Tři muži a malá teoretická astrofyzička

6.Graham říkal,že ano.

---------------------

„A tohle je zadávací počítač a takhle zadáváme adresu hvězdné brány." Vysvětloval poručík Simmons malé holčičce, která mu seděla na koleni a všechno sledovala se široce otevřenýma očima. Pod nimi, v prostoru brány, se chystal tým SG-7 na odchod na jejich misi na P5R - 081. „Chceš zadat poslední symbol?" Sam nadšeně přikývla. „Tak stiskni tenhle knoflík."
A Sam svým malým prstíkem zadala symbol Země.
„Sedmý zámek zapadl." Oznámil poručík.

Sam byla tím, jak se brána otevřela fascinovaná. „Můžu se jít podívat zblízka?"
„Je mi líto, Sam." Omlouval se Simmons, najednou si představil, jak by asi generál a to nemluvě o zbytku SG-1, reagoval, kdyby malá Sam zakopla a spadla do červí díry. „Nemám dovoleno tě vzít dolů."

„Aha." Našpulila Sam rty.
„Poručíku Simmonsi?" Promluvil jeden z techniků, který seděl u počítače na druhé straně místnosti. „Mohl byste se na tohle podívat?"
„Jistě." Zvedl Sam a potom ji posadil na židli a vydal se k počítači. „O co jde?"

A protože Sam momentálně nezajímalo, o čem se ti dva baví, soustředila svoji pozornost na zadávací počítač. Chtěla udělat totéž, co před chvílí viděla. Aby to mohla pořádně prozkoumat.
Byla si docela jistá, že si pamatuje, které klávesy poručík Simmons stiskl.
Poručík Simmons neměl daleko k pláči.

Naštěstí stačil zadávání adresy včas zrušit, než se vytvořila stabilní červí díra. Ale ne včas, aby se nerozezněl alarm, který dával najevo, že došlo k neohlášené aktivaci brány. Takže sem přiběhlo několik lidí z bezpečnosti, společně s SG-1.

Když Jack nešťastného poručíka pěkně zpražil, obrátil svou pozornost na malého viníka, sedícího na židli poručíka Simmonse, chystal se Sam pěkně vynadat.

Ale ty její copánky, dolíčky ve tvářích a velké modré oči, kterými se na něho nevinně dívala, dokázaly, že to neudělal.
Jen ho zajímalo, jestli byl Jacob Carter schopný na ni někdy, když byla jeho dcera malá a tak roztomilá, křičet. A pokud ano, tak byl přísnější než si Jack kdy myslel.

Navzdory jeho nejlepší snaze, aby se tvářil přísně, nemohl si odpustit téměř nepatrný úsměv.
Konec konců, bylo pozoruhodné, že si čtyřleté dítě zapamatovalo vstupní heslo poručíka Simmonse, když je viděla jen jednou. A navíc neměla v úmyslu způsobit nějaké potíže, byla jen zvědavá...

Daniel se snažil svůj úsměv skrýt. Jack se na něho podíval. „Co je tady tak směšného?"
„Nic." Dusil se Daniel i nadále smíchem a šťouchl do Teal'ca, aby se podíval na monitor. Ten se usmál, zatímco Daniel se smíchy válel po podlaze.

„No tak." Řekl Jack a pokračoval, takže vypadal jako jeho učitel ze čtvrté třídy. „Podělíš se se
zbytkem třídy o svůj vtip?"
„Ty souřadnice, které Sam zadala...." a zase se rozchechtal.
„Samantha Carterová zadala souřadnice na P6J - 614." Informoval ho Teal'c bez nějaké známky humoru.

A Jackovi trvalo jen několik sekund, než si to uvědomil.
Byla to planeta pirátů nebo taky známá pod jménem - domov tří starých dam, které byly víc jak otylé. A které trvaly na tom, že si Jacka nechají jako svého chotě. Tak to bylo hrozné zjištění.
„Do prdele!" Vykřikl Jack vyděšeně. „Oni neví, že jsme to byli my, kdo je kontaktoval, že?"
„Jsem si jistý, že ne, Jacku." Ujistil ho Daniel.

„Je to hodně nepravděpodobné, O'Neille."
„A iris snad zlé lidi nezastaví?" Zeptala se Sam nevinně. „Graham říkal, že ano."
„Myslím, že jsi v bezpečí." Dělal si z něho Daniel legraci.
Jack se sehnul k Sam. „Nikdy tuhle adresu nezadáváme, je ti to jasný?"
„A můžu zkusit tuhle?" A ukázala na jinou.
Simmons zakašlal, šlo o planetu, kde byla v blízkosti černá díra.
„Uh, ne ani tuhle."
------------------------------------------------------

Oběd

Vypadalo to, jako by všichni na základně přišli na oběd tehdy, když tam byla SG-1. Včetně jejich nejmladšího člena.
„Mohli bychom zkusit prodávat lístky." Okomentoval to Jack suše, když kolem prošel asi pátý člověk, aby je pozdravil. „Mohl bych do důchodu...zase."
„Sam je strašně roztomilá." Ozval se Daniel.

„Je roztomilá i jako dospělá. A lidé sem nechodí, aby se na ni podívali." Řekl Jack, aniž by si uvědomil, co právě vlastně vyslovil nahlas. Nabral si jídlo na vidličku a dal si ho do pusy. „Co do tohohle vlastně dávají?"
„Možná je lepší, když to nevíme." Odpověděl mu Teal'c vážně.
„To je fakt."

„Můžu dostat nějakou želatinu, prosím?" Ozvala se Sam.
„Jistě. Chceš, aby ti ji Daniel přinesl?" Nabídl jí Jack a zcela ignoroval Danielovo pobouřené „Hej!"
„Ne, děkuji. Umím si ji přinést sama." Seskočila ze židle, vydala se k pultu a narazila na generála Hammonda, který právě vešel do jídelny.

„Ahoj strejdo Georgi."
„Ahoj zlatíčko." Usmál se na ni. „Pro co si jdeš?"
„Pro desert."
„Dobře." Pohladil ji po hlavě a šel ke stolu, kde seděla SG-1. „Jak vám jde hlídání?" Zeptal se a v očích mu jen hrálo.
„Trochu líp než stát tváří v tvář Aphophisovi." Přiznal Jack.
„Slyšel jsem o tom, co se přihodilo v řídící místnosti."
„Carterová je prostě moc chytrá."
„Naštěstí pro nás." Usmál se generál a sledoval malou Sam, která jako dospělá vyřešila to, jak funguje hvězdná brána a zachránila Zemi i několik dalších planet, jak se vrací ke stolu
a opatrně drží sklenici se želatinou v obou rukách.
Byla už jen kousek od nich, když zakopla. Podařilo se jí nespadnout, ale zachránit svoje želé už schopná nebyla, takže jí spadlo na zem.
„Do prdele!"

A z úst malé holčičky, která vypadala jako andílek, to znělo mnohem hůř.
„Samantho Carterová!" Zamračil se generál. „Kde jsi tohle slovo slyšela, mladá dámo?"
A když Sam ukázala na Jacka, ten je sykl.
Generál, který byl po všech těch letech zkušeností se svými dětmi a vnoučaty obrněný, odolal tomu, aby se začal usmívat a stále se na ni mračil. „Myslím, že potřebuješ nějaký čas na to, abys přemýšlela o tom, proč je takové slovo nepřijatelné."

„To není fér." našpulila Sam rty. „Proč mám být já potrestaná? Plukovník O'Neill to řekl taky. Neměl by i on být v trestu?"
Jack se nucenně zasmál. „Děti někdy říkají divné věci."
K jeho zděšení vzal generál vyjádření Sam vážně. „Víte, že má pravdu."
'To přece nemyslí vážně...že?'

Tak další kapitola za náma,doufým že se líbyla.

Jinak vaše ajanna.