They called him Blak

Vracel se domů ze školy. Kluk s černými vlasy, zelenýma očima a ošklivými jizvami na rukou. Že by jizvy po zlomeninách? Po nehodě? Po lékařském zákroku? Ne, ne a zase ne. Ty jizvy tam zanechal žal. Smutek, strach a bolest.
A jak on, dobře věděl a stále říkal. ,,Rány se zahojí, ale jizvy zůstanou."
A i když rány opravdu mizely, zanechávaly mu na kůži jizvy, které už nikdy nezmizí. Jak zůstávaly jizvy, zůstaly s nimi i vzpomínky. Vzpomínky, které zanechaly rány na duši. Na duši, jež byla už tak příliš zesláblá, než aby unesla nápor toho všeho.

,,Héj, nulo! Kdes nechal periodu? Ahahaha!" zařval na mně ten kretén Rian. ,,To, že jsi šprt na druhou, neznamená, že tě budu za to uctívat, když mě nazveš "nulou"." Zašeptal jsem. ,,Říkals něco, p*čo?" Neměl jsem nervy mu odpovídat. Prostě jsem ho ignoroval, trochu jsem zrychlil krok a pokračoval domů.
Do někoho jsem ve spěchu vrazil. Stál mi v cestě. ,,Pala sem se, cos řikal, kreténe."
Na šprta to teda nebyl žádný skrček. Byl mnohem vyžší a namakanější než já. Navíc ssebou pořád tahal svoje kumpány. Byla to vyhlášená banda vandalů a šikanérů, ale nikdo s tím nic nedělal, protože měli vlivné rodiče. Rianova matka byla právnička, jeho otec náčelník policejního sboru a jeho mladší bratr byl mazánek všech. Byl to další šprt na druhou a k tomu zástupce školské rady naší školy, trojnásobný šampión celostátní soutěže ve spellingu a výherce všech možných recitačních soutěží za posledbích pět let.
Rian byl druhý nejlepší student na škole, hned po svém bratrovi a držitel celostátního rekordu ve skoku do výšky. K tomu boxoval, denně chodil do posilovny a profesionálně hrál football a hocky.
Nechápu, kde na to všechno bere čas. Já nestíhám ani učit se na testy. Mimochodem mám zítra doučování. Musím se ještě jednou podívat, na adresu toho co mě má doučovat.
,,Odpověz, ty zasranej buzerante!" zakřičel Rian a praštil mně pěstí do břicha a hned na to do obličeje. Neudržel jsem rovnováhu a spadl na kamennou dlažbu. Kopnul do mně a s hlasitým smíchem se odporoučel i se svými kumpány na basketballové hřiště nedaleko odtud.
Chvíli jsem ležel a přemýslel. (Musím vztávat. Dneska mám na starosti večeři já. Nemůžu nechat Sellyho [svého spolubydlícího] hlady. On vaří skoro pořád.)
S těžkým oddychováním a bolestí v obličeji jsem se zvedl a pomalu se belhal domů.
,,A..." Chtěl jsem pozdravit, když jsem vešel do dveří, ale nějak jsem místo toho zakašlal a všiml si pachuti krve v puse.
Do pokoje vešel kluk s červenými vlasy a oříškovýma očima.
,,Proboha, co se ti stalo?!" Vytřeštil na mně oči a začal vyšilovat. ,,Kdo tě zase zmlátil? Byl to Rian?! Ja ho zabiju! Vykucham ho, vycpu ho a postavim si ho do pokoje, kde na něj navleču holčičí oblečení, na čelo mu napíšu "GEY" a do pusy mu strčim vybrátor jeho mámy!!!" zařval Selly a tlačil se ke dveřím s baseballovou pálkou v ruce. (Na to jak je malej, má zatraceně velkou sílu.) Chytil jsem ho a snažil se ho udržet doma. Byl jsem rád, že se o mně takhle bojí a zastává se mně, ale s Rianem si není radno račínat nějaký spor. Jen by mu začal taky ubližovat a nic by se tím nevyřešilo.
,,S-stůj..." zasýpal jsem a ucítil píchání v boku. ,,J-au." Zatnul jsem zuby. Selly se na mně otočil a položil pálku ke dveřím.
,,Tak pojď." řekl soucitně. ,,Musíš si umýt tu krev a pak ti to všechno ošetřím." Ach jo. Co bych si bez něho počal. Vždyť, kromě něj, jsem nikoho neměl. Byl mi rodinou po tom, co mně mí rodiče vyhodili. Byl jako můj bratr.

Na obrázku: Blak, Selly, Rian