Nejlepší bráškové

9.kapitola

Loki:

Už měsíc ji hledám a nikde jsem ji nenašel. Hledám pomalu dnem i nocí, ale je to přeci jenom velká země. Jestli se ptáte, proč jsem nepoužil nějaké kouzlo, které mi ji pomůže najít tak vám odpovím hned. Zkouším ho skoro každý den, ale pořád ji nemůžu lokalizovat, jako by chtěla zůstat skryta.

„Dobrý den, máte vybráno?" zeptala se nějaká dívka hlasem, který mi byl povědomí, ale přehlížel jsem to.

„Dobrý den. Ano, dal bych si nějaký bylinkový čaj a k tomu pár sušenek a zmrzlinu." Odpověděl jsem slušně a jen tak po očku se na tu dívku podíval. Je jí strašně podobná, ale byla by hodně blbá náhoda, kdyby byla zrovna tady.

„Prosím, doufám, že bude chutnat." Položila přede mě vše co jsem si objednal a zase odešla. Vzal jsem do ruky šálek s čajem a trochu se napil. Ta chuť mi byla povědomá i ta vůně a na podšálku ležel nějaký papírek.

‚Snad ti to bude chutnat, čaj je stejný, který jsme pili s matkou, když jsme nemohli spát.' stálo na vzkazu. Rozhlédl jsem se kolem dokola, jestli ji náhodou neuvidím, ale jako by po ní zem slehla.

Sušenky byly úžasné, tyhle kdysi dělala taky Liv a zmrzlina, byla také úžasná, ale pořád mi vrtala hlavou ta holka.

„Chutnalo vám?" zeptala se zase ta dívka, když jsem dopil čaj a zbývala mi už jen zmrzlina.

„Ano, moc vám děkuji, vzpomněl jsem si i na domov díky tomu čaji." Poděkoval jsem slušně a usmál se na ni.

„Tak to jsem ráda, bráško." Úsměv ji hned ztuhl na rtech. „Omlouvám se, už musím jít."

„Livie stůj! Prosím." Řekl jsem a chytil ji za ruku. „Liv, prosím, zůstaň se mnou."

„Loki, já, odpusť, ale nemůžu." Po tvářích se jí kutálely slzy. Přivinul jsem si ji k sobě do objetí.

„Vrať se aspoň se mnou do Avengers tower." Snažil jsem se ji přemluvit.

„Nemůžu, promiň." Odtáhla se ode mě a šla zase pracovat.

„Tak aspoň dojdi na ples, který pořádá ta plechovka. Je zítra v nějaké národní opeře a je to maškarní." Když už nic tak aspoň tohle.

„Kdy to začíná?" srdce mi poskočilo radostí, když na to kývla.

„V osm hodin." Odpověděl jsem jí s úsměvem.

„Dojdu tam, ale pouze pod jednou podmínkou. Nikomu o našem setkání neřekneš." Pohrozila mi.

„Slibuji." Odpřisáhl jsem jí pořád se stejným úsměvem.

„Tak fajn, tohle je na mě tak už jdi nebo si to rozmyslím a nezapomeň nikomu ani muk."

Livia:

„Slibuji." Odpřisáhl mi s tím jeho kouzelným úsměvem.

„Tak fajn, tohle je na mě tak už jdi nebo si to rozmyslím a nezapomeň nikomu ani muk." Pohrozila jsem mu a už ho ne přímo vyhazovala z kavárny.

„Kdo to byl?" zeptala se hned Mari.

„To byl jenom známí."

„Lžeš, kdo to byl?" zeptala se znovu. ‚Odine, ta je ještě otravnější než královské povinnosti.' stěžovala jsem si tátovi a protočila oči.

„Má drahá, to byl můj snoubenec, Loki." Zalapala po dechu.

„Takže ty nejsi člověk?" měla prázdné oči, když se na tohle ptala.