Nejlepší bráškové

14.kapitola

Natasha Romanovova:

Sice bylo pozdě, ale já nemohla spát, tak jsem šla za Liv.

„Liv? Můžu dál?" zaklepala jsem na zlatem a safíry vykládané dveře.

„Co se děje Nat?" optala se Liv, když otevřela dveře.

„Nemůžu spát, můžu k tobě?" bylo mi i docela blbý ji takhle pozdě obtěžovat, když má zítra svatbu.

„Jasně pojď, udělám i nějaký čaj." Usmála se a poslala mě do křesla a sama šla někam do zadní části pokoje.

„Proč ještě nespíš?" zeptala se, když se vrátila a postavila přede mě šálek s čajem.

„Nejde mi usnout, a že jsem už nějakou dobu počítala i ovečky." Usmála jsem. „A proč ty ještě nespíš?"

„Taky nemůžu usnout a po pravdě jsem i trochu nervózní ze zítřka." Upila trochu ze svého šálku a seděla se stočenými nohami na křesla a ruce si hřála o šálek. Tohle máme společné.

„Ty, Liv, mohla bych být dneska tady, připadám si v tom velkém pokoji strašně sama." Zeptala jsem se a upřímně to byla pravda. Ano i samotná vražedkyně a agentka Black Widow se taky něčeho bojí.

„Chápu tě, taky jsem si tady připadala sama, ale pak jsem si našla nebo spíš si mě oni sami našli, ty moje zvířátka. A vždycky jsem lezla Thorovi nebo Lokimu do pokoje. Takže ty tady můžeš klidně spát." Usmála se na mě.

„Ty jsi vážně zlato, Liv." Objala jsem ji, teda skoro drtila.

„Tak jo, ale teď už do postele, ať jsi zítra nádherná."

Livia:

„Princezno, měla byste už vstávat, jinak zaspíte vlastní svatbu." Budila mě asi služebná, nějak brzo ráno. Pootevřela jsem oči, a když jsem si uvědomila, co je dnes za den vystřelila jsem do sedu tak rychle až mě rozbolela hlava.

„Doneste čaj, pár sušenek, koláčků a snídani pro nás dvě." Řekla jsem služebné a usmála se. „Moment! Klukům doneste snídani taky, ať se tady neztratí." Dodala jsem ještě a pořád se usmívala a s drobným úklonem a úsměvem odešla z pokoje.

Vstala jsem z vyhřáté postele a šla se podívat na balkón. Nádherně svítilo sluníčko a já se chvíli vyhřívala jako zmije na kameni. Na balkón něco přistálo a já otevřela oči. „Dobré ráno Sky. Jak jsi se vyspala?" zeptala jsem se své krásné sněžné sovy a pohladila ji po křídle, které si kdysi zlomila. Na odpověď mi přišlo zahoukání.

„Princezno, tady máte snídani." Objevila se služebná u velkého okna s tácem, na kterém byla nádoba s čajem, šálky, sušenky, koláčky a něco k snídani a všechno to položila na stůl, který byl na balkóně. „Šaty máte v šatně, společně i sponky, boty a různé doplňky." Ještě dodala a už stála v kamenném výklenku, který vedl na balkón. „Budete si přát ještě něco?" zeptala se zdvořile.

„Ne, to je vše, můžeš jít." Usmála jsem se na ni, když jsem se otočila. Tak a teď to horší, jdeme budit Nat. „Sluníčko svítí, na louce kvete kvítí, dnes je velká svatba, tak už konečně vstávej, ať ji nezmeškáš." Říkala jsem a šťouchala do ní.

„Ještě pět minut." Zachumlala se ještě více do deky.

„Jak myslíš, ale už je nachystaná snídaně, takže pokud chceš, aby ti ji třeba Thor, který hodně velký žrout, snědl, tak budiž." Zvedla jsem ruce a to už seděla plně probuzená na posteli a podle jejího výrazu se jí až moc motala palice.