Nejlepší bráškové

24.kapitola

Loki:

Když jsem ji odnesl do postele, sedl jsem si na kraj, držel jí ruku a modlil se k Odinovi, aby se probrala.

Jejím tělem začaly cloumat vzlyky a slzy jí tekly i přes zavřené oči. Cítil jsem e špatně, že jsem jí nemohl pomoci, protože jeden chránil vždy toho druhého.

Když se probudila, pořád plakala.

„Liv jak ti je?" zeptal jsem se, protože mi trhalo srdce, když jsem jí takhle viděl, vždy se totiž smála a jen co se usmála, vždy její úsměv naplnil všechny energií. Neřekla ani slůvko, jen mě objala a plakala. Snažil jsem se ji uklidnit.

„Ne-Ne-Nenechávej mě samotnou." Promluvila mezi vzlyky, ale stále plakala.

„Nikdy tě neopustím, slíbil jsem to, že spolu budeme v dobrém i zlém, nemoci i ve zdraví, bohatství i chudobě, s korunou i bez ní dokud nás smrt nerozdělí." Na to se hned znovu rozplakala.

„Viděla jsem všechny naše přátelé mrtvé i tebe a bratra. Loki tuhle budoucnost já nechci." Plakala a oči mi zastřela její vidina.

„Odpočiň si, pak něco vymyslíme." Dal jsem jí pusu na čelo a chtěl odejít, ale něco mi v tom zabránilo.

„Zůstaň se mnou." Žádala i se slzami v očích a já poslechl. Nakonec jsme oba usli v objetí.

Livia:

Když jsem se probudila, Loki ještě spal, tak jsem ho nechala. Šla jsem si radši do kuchyně udělat kafe a pak si zaběhat. Jelikož bylo chvíli před 7 ráno, tak nikdo nebyl vzhůru a navíc byla sobota, takže si většina chtěla přispat.

Zrovna jsem si dávala kolečko, když se přede mnou objevil nějaký zvláštní portál, do kterého jsem málem vešla. Avšak místo toho od tama vešel sem muž ve středním věku, s rudou kápi a nějakým okem odkud vyzařovala energie jednoho z kamenů nekonečna. Myslím si, že bylo na místě se postavit do bojového postoje.

„Omlouvám se, hledám tady nějakou Livii." Mírně se pousmál.

„Kde si ten kámen vzal?" ptala jsem se pořád v pozoru.

„Takže to budete asi Vy." Má dobrý úsudek.

„Dobrý úsudek, ale pořád nevím, kde jsi vzal ten kámen, kdo si a co ode mě chceš." Trochu jsem polevila a obešla ho. Plášť, který mu umožňuje létat nebo spíš se vznášet, prsten, se kterým dokáže cestovat po dimenzích i planetě a nějaká zvláštní magie.

„Mé jméno je Doctor Steven Strange, nevím jaký kámen myslíte a chci pomoc." Odpovídal postupně.

„Ten předmět, který nosíš na krku, je jeden z šesti kamenů nekonečna, přesněji kámen času a nevím proč zrovna já bych ti měla pomoct." Řekla jsem a otáčela se k odchodu, když mě něco jako lano chytilo kolem pasu. ‚To nemůžu mít aspoň tady klid?' ptala jsem se sama sebe. Chytila jsem to lano, přisunula jsem si tak toho už ani nevím co je a zkopala ho na hromadu, i když s tou jeho kápí to šlo dost blbě. Jednoduše jsem se pak otočila na patě a šla dovnitř školy.

„Jsi strážce, měla by jsi pomáhat." Zastavila jsem se v půlce pohybu.

„Avengers sjednocení." Řekla jsem do náramku a kolem se objevili všichni, sice většina v pižamu, ale to se dalo napravit jedním lusknutím a všichni měli svoji pracovní uniformu i já.

„Je to tak, ty jsi strážce. Potřebuji pomoc, vlastně všichni potřebujeme pomoc. Jde o všechny světy, dimenze i vesmíry. Blíží se k nám hrozba. Všichni se musíme sjednotit a bojovat za správnou věc a tou je záchrana vesmíru." Povídal dál a mě hned došlo o co jde. Vyletěla jsem nahoru nad školu, protože tohle by mohlo tu budovu zničit. Vytáhla jsem nebo spíš povolala síly kamenů nekonečna. Kolem mě létalo šest různě barevných koulí s barvami kamenů.

„Žádám Vás, kameny nekonečna, přiveďte mi všechny, kdo s vámi přišli do styku a měli dobré úmysly a ryzí srdce." rychle udělali kolem mě pár koleček a pak už je nikdo neviděl.

Hned potom jsem povolala vodního hada, který měl za úkol přivést zbylé členy programu Avengers, protože většina z nich s kameny nemá žádnou zkušenost.

**

Za necelou hodinu, bylo v parku u Xavierovi školy několik lidí a Odin ví čeho všeho.

„Řekne nám už někdo, proč jsme tady?!" rozčiloval se hnědovlásek u divné skupiny s mini stromem a mývalem.

„Peter Quil, narozen na Zemi, unesen na Xandar a vychováván bandou raubířů. Je mi líto tvé matky, že zemřela na rakovinu, ale mohla tě aspoň naučit slušnému chování!" křikla jsem po něm a ten na mě koukal jak na vyoranou myš.

„Jak-?" nedokončil otázku.

„Znám vás všechny jenom díky kamenům." Jen co jsem to dořekla všechny esence nebo spíš síla kamenů zase přešla do mě. „Jsou to jen zlomky energie, kterou kameny mají, proto mi nic neudělali, ale teď máme jiný problém. Musíme zastavit nějakou bytost, která chce všechny kameny nekonečna pro sebe, aby ovládla nebo asi zničila vesmír." Odpověděla jsem na několik nevyřčených otázek.

„S těmi pošuky do toho nejdu." Protestoval hned mýval a většina se k němu přidala.

„Tak a dost!" křikla jsem. Pomocí kamenů jsem vytvořila něco jako obrovskou plošinu, která držela na ocelových nohách asi 50 metrů nad zemí. „Zůstanete tady do té doby doku se nedomluvíte, jo a ti co umí létat, máte smůlu, je tady kopule, která propustí jenom mě a pár lidí s povolením." Dupla jsem do plošina a ta začala generovat štít, popadla jsem rychle toho doktora a Lokiho a letěla jsem pryč.

Dosedli jsme na zem a já přivolala něco k občerstvení.

„Jak jste se o mě vlastně dozvěděl?" ptala jsem se hned.

„Hledal jsem nějaké zmínky o tomto oku a zjistil jsem, že jeho strážcem je dívka, která má moc sjednotit i nepřátele a je silná dost na to, aby dokázala zastavit i tuhle hrozbu. Bylo tam jen jméno, nic víc." Odpověděl jednoduše.

„To asi já nebudu." Mávla jsem rukou a před námi i na plošině se ukázala obrazovka spolu s mojí vidinou z večera. „Tohle by se jinak nestalo." Protestovala jsem, ale ten doktor mě chytil za ruce a zvedl je do úrovni očí.

„To co jste viděla, byla jen možná budoucnost, nemusí se to stát. Jenom musíte najít v sobě sílu, kterou máte už od narození spolu se silou kamenů." Díval se mi do očí s nadějí, ale i strachem.

„Neublížím ti a ani můj manžel, ale vidím, že i vy máte problémy. S rukami přesněji." Zesmutněl. Mírně jsem se pousmála a pár krát mu obmotala ruku obvazem s výtažkem z ohnivého květu a máty, který se ihned vsákl do jeho rukou. „Třesení by se mělo zmírnit, ale měl by jsi si dávat pozor." Usmála jsem se na něj a on mě objal.

„Děkuji, jsem Vaším služebníkem." Poklonil se.

„Hej vy tam dole! Už jsme se rozhodli!" křičeli naši "vězni". Nechala jsem plošinu spadnout na zem.

„No? Konečné rozhodnutí." Ptala jsem se.

„Pro vesmír cokoliv." Řekl jeden a zbytek hned opakoval.

Takže už jenom jedna kapitola a jsme ve finále, snad se těšíte jak to všechno dopadne, každopádně budu ráda, když mě podpoříte hvězdičkou nebo vyjádříte svoji dojmy dole v komentářích. Užijte si poslední týden prázdnin jak jen můžete ;)

Takže já se zatím loučím 

-Manakria :)