Nejlepší bráškové

10.kapitola

Steve Rodgers:

„Takže, nováčci, já a tady pan Rodgers vás budeme trénovat, ale nečekejte žádné úlevy zlatíčka, tady se maká, až vám poteče krev." Tak takový zápal jde u ní vidět jen v boji.

„Tahle kost to nemohla udělat." Smál jí nějaký kluk, mohlo mu být tak kolem 19.

„Zlatíčko, já byla i ve válce a navíc jsem o hodně starší než ty. Takže děti moje, díky tomuhle chlapci jste si vysloužili hodně kruté zacházení." Držel jsem se, abych se nezačal smát.

„Hele kolik ti vůbec je, že se k nám chováš takto? Protože vypadáš max na 17." Začal se vztekat a vzápětí i smát, chudák, neví vůbec s kým má tu čest.

„Tak pojď, zkus mě přeprat a pokud se ti to povede, budeš uvolněný z tréningů. Pokud ne, budeš mi dělat sluhu a když neposlechneš, dostaneš elektrošok." Natáhla k němu ruku a čekala jak se rozhodne.

„Platí." Podali si ruce a už se přemisťovali k žíněnkám.

„Steve bude rozhodčí a vy se aspoň něco naučíte." Ukázala na mě.

„Jedeme na 3 vítězná kola, kdo skončí, jako první na lopatkách prohrává. Můžete si vybrat vibrat způsob boje." Přemístil jsem i já k žíněnkám, abych měl lepší výhled. „Všichni si stoupnete kolem nich do kruhu, aby jste viděli a následně pokud bude mít vyzývatelka náladu, vám předvedeme pořádný boj." Podíval jsem se na ni a v očích se jí pomalu až nebezpečně zalesklo.

„Tak jasně, že jo, aspoň se protáhnu, protože tohle bude 00 nic." Zasmála se.

„Moc se nesměj, já tě z tohohle vyjdu jako vítěz." Zašklebil se oponent. „Bude to pěstní souboj." Jen mykla rameny a postavila se na žíněnku.

„3.....2......1....boj!" odpočítal jsem jim boj. Stačilo jen podkopnout nohy a už byl dole.

„1:0" hlásil jsem výsledek. Kluka to naštvalo, chtěl ji uhodit pěstí, ale minul a pak ho zase dostala na zem stejnou chybou.

„2:0" asi ji to tolik nebavilo.

„Hele, zlati, mě to nudí, hele já si zavážu oči a ty na mě zaútočíš. Když mě srazíš na zem vyhráváš, když ne, tak máš smůlu." Řekla a už si zavazovala oči.

„Kapitáne, zvládne to?" zeptala se mě malá dívenka, která stála vedle mě.

„Neboj se, zažila i horší." Usmál jsem se na ni a jí zbarvil tváře ruměnec. Dál jsme se dívali na souboj. Lítali pěsti a Liv se jen vyhýbala.

„Nuuuudaaaaa." Chytila mu ruku a přehodila si ho přes rameno a skončil na lopatkách. „Jo a jen tak pro zajímavost je mi skoro 1000 let. Takže teď máš ještě větší důvod k tomu být naštvaný. Jo a hned po tréningu se umeješ, převlečeš a jdeme na nákupy. Takže teď půjdeme na hřeb našeho dnešního tréningu." Podívala se na mě. „Vybíráš si typ boje."

„Znáš mě, takže pěstní souboj." Usmál jsem se a jí se zableskli oči. Přemístil jsem se na žíněnky a postavil se do bojového postoje.

„Kdo prohraje, platí zítra večer výherci drink a dluží mu tanec." Určila si podmínky a já jen souhlasil. „Zlatíčka, dívejte se jak se bojuje v této organizaci a skutečném boji."

„3.....2......1........boj!" odpočítávali jsme nastejno a hned se začalo nelítostně bojovat. Žádné úlevy, žádné ohledy, žádná lítost, prostě krutý boj, jako je ten ve válce. Lítali pěsti, výmyky, otočky, salta, úskoky.

Souboj trval pět minut a my měli ještě dost síly a energie. Ani jeden z nás se nikdy nevzdal a bojoval až do posledního dechu. Když nad tím tak přemýšlím je celkem pěkná a v očích má pořád takové dětské jiskřičky štěstí a radosti.