Welcome in horror - ( with One Direction cz )

2. Kapitola

Dívala jsem se nahoru, do toho malého okénka, které pouštělo jen málo světla, ale i z toho nic jsem byla ráda. Každý den, co tu jsem a probírám se z křečí a bolestí, který mi všichni způsobují. Slyším šumění větru, který zavál okolo mého okna, začalo foukat silněji, a pomalu bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na zem. Byly tak sehrané, že vytvářely jistou filharmonii, byla to ukolébavka, něco takového cítím málo kdy.

Husí kůže po celém těle, zima a chlad ovládala mé tělo, stále jsem se klepala z té bolesti, všimla jsem si, jak mi teče krev z nosu a také celé mé ruce, byly zakrvácené a nehybné. Chtěla jsem tu už konečně umřít. Jaká slast, kdybych tu právě teď vypustila duši a konečně, konečně byla volná. Každodenní noční můry, žádný spánek, jen samá bolest v křečích, vztek, který nosím v srdci je nesnesitelný a ta touha umřít, každým dnem větší. Dívala jsem se do prázdna, do prázdna temnoty, která mnou proudila. V tom okamžiku to tu bylo znovu.

 V mých očích byly vidět vystrašené tváře, měla jsem z toho radost vidět, jak trpí, naplňovalo to mou prázdnotu, najednou jsem se zvedla a mířila k protější zdi.  Zvedla jsem svojí ruku, uchopila střep, který jsem měla vždy bezpečně schovaný, ptáte se kde? Kde asi za mnou postelí, byla povytažená cihla, za kterou se schovávala jen prázdná díra, a v ní byl tenhle střep. Pevně jsem ho uchopila, až po jeho délce nestékala tekutina, moje krev.

Měla jsem radost, dobrý pocit z té bolesti, která prolétla mou rukou. Celá moje pravá ruka byla od krve a já zaujala místo a postavila jsem se k bílé stěně. Začala jsem se jí dotékat mými zakrvácenými prsty, psala jsem to proklaté slovo velice pečlivě a pomalu. Hned potom jsem se začala probouzet z jakéhosi tranzu, třásla jsem se, šokovaně jsem pohleděla na svou ruku a pak na mé dílo na zdi :  “ SMRT ČEKÁ“ bylo napsané , zděsila jsem se couvala jsem, zase ty hlasy. Couvala jsem až jsem nenarazila na protější zeď, kde jsem před chvíli seděla sklouzla jsem a držela jsem si přitom hlavu, chtěla jsem doslova vymlátit ze sebe ty pocity a hlasy, to zoufalství se nedalo vydržet.

Najednou ve mně hrklo a já viděla nějaké děvče, co utíkalo lesem, cítila jsem její adrenalin v tělo, její strach, její myšlenky. “ Čeká tě smrt“ říkala ve svých myšlenkách. Stále utíkala, až zakopla, mohutné postavy jí doháněli, vlastně věděla, že tu už může čekat na smrt v tom momentě, kdy se před ní objevily světla a nějaké postavy, jedna z nich měla nějaký předmět v ruce a natahovala se, v tom momentě jsem se probrala a upadla na zem. Rychle jsem vydechovala.

Hned jsem se podívala na zeď. To slovo, promlouvalo ke mně, stále, krev na omítce nezaschla a malé kapsy se kutálely dolů, určovaly si samy cestu dolů.

Už zase. Byly slyšet tiché kroky a zvuk klíčů, věděla jsem, že jdou opět sem. Rychle jsem se přemístila do toho nejtemnějšího koutu a čekala. Dveře se někdo odemkl a následně otevřel, nedívala jsem se kdo. Cítila jsem chlad na své ruce, ještě větší chlad, který měla má kůže. Zvedli mě a posadili, na mojí postel přivázali mě, nezvládala jsem potom všem odporovat. Následně mužský hlas promluvil  : “Otevři pusu!“ pokroutila jsem hlavou. Následně jsem na svém líci ucítila štípnutí a menší bolest.

 Ucpal mi nos a já pro nedostatek kyslíku otevřela pusu, abych se mohla nadechnout, hned jak jsem to udělala, strčili mi do pusy nějaké proklaté prášky, nechtěla jsem to spolknout a tak mi nalili vodu do úst, málem jsem se udusila. Nakonec jsem vše spolkla a odcházeli pryč, zabouchnutí dveří to je vše, co jsem vnímala, hned jsem pocítila, jak mi padají víčka.  

Křeče svíjela jsem se v bolestech, nespala jsem, ale ani jsem nebyla vzhůru. Měla jsem pocit, že slyším nějaký rachot a výkřik, pocítila jsem menší chlad, který vanul od dveří, měla jsem pocit, že jsou otevřené. Jen na sekundu jsem otevřela oči, viděla jsem zamlženě jen světla přede mnou nic víc, nic míň potom jsem se už jenom dusila v bolestech dál. Že bych konečně umřela a šla pomalu k ďáblovi?

Přeju pěkné čtení. :)