Welcome in horror - ( with One Direction cz )

10. Kapitola

Zhluboka dýchám, ze samotného chladu v tomto pokoji zřím na páru od mých úst. Mé koutky úst se zvednou, mám v sobě větší zlost než kdy dřív a taky větší chtíč, který přetékal. Pomsta ostatním ve mně rostla, opět jsem se prohnula v zádech. Kosti praskly, ale znovu se hojily. Po mých rukou stékaly kapky potu a s nimi červená tekutina, kterou jsem už tak dokonale znala, chutnala tak sladce, ale zároveň hořce. Mé oči byly plné zlosti a krve prolití, přesně  pode mnou se začala vytvářet cesta krve, která proudila všude okolo mých očí, rukou, nohou..

Pohlédla jsem k otevřenému oknu, pomocí mých schopností, které mi nadělil on, jsem prolomila ocelové mříže a pomalu se drala ven. Oné okno nebylo nízko ba naopak, všimla jsem si, že jsem výš, avšak tohle mě nemohlo zastavit. Skok. Mé nohy se ocitly na ledové a mokré půdě, bouřka a blesky, jako kdyby tleskaly a radovaly se.

Zamyslela jsem se a už jen utíkala, přesně tam. Do lesa. Byl to on tmavý, jako má duše, hrozivý a zabijácký, jak ďáblovo dítě. Utíkat za křikem, který se rozléhal, po celém temném lese, jako ozvěna. Vycítila jsem z oné ho hlasu strach a to mě lákalo ještě víc, adrenalin v mém těle stoupal a ďáblovo dítě opět procitlo. Rozeběhla jsem se rychleji, za strachem a bezmocí, za smrtí, to já sem posel smrti.

Před sebou vidím dvě lidské pošetilé duše, usmívám se, ale zlostně, jako když se konečně dočká hladový medvěd svého jídla, je agresivní. Jejich duchové stáli nad nimi a já už jen čekala, až bude správná příležitost, dřív než stačila bodnout ostrý předmět do jednoho lidského hrdla. Udělala jsem to já, vysávala duši, pomalu a bolestivě, prosení o život, jak zbytečné, musí zaplatit!!  

Z velikého transu a soustředění mě vytrhlo náhlé uprchání druhé duše, spatřila, jak její nohy utíkají, aby si zachránily život, má moc byla až neskutečná, pronikla jsem jí do mysli. Její ruka se zvedla, i když odporovala, začala se sama škrtit, padla na kolena a její smrt byla velice pomalá, až nesnesitelná.  

Těšilo mě, že způsobuji bolest, je to jako úleva, když další lidská bytost již nechodí po tomto proklatém světě a jejich duše patří ďáblu. Nasála jsem krev, do svého nosu, byla tak sladká a ještě čerstvá, krev okolo vytvářela malé jezero, ve kterém jste viděli svou pravou tvář.

Zvuk zvonů? Slyším je, tak hlasitě, ale přitom jsou, tak daleko. Má zvědavost, mne vyslal za zvukem bijících zvonů, bily, jako splašení, má hlava, sakra! To bolí!

Zrychlila jsem, až jsem stála přesně před velikým kostelem a dvěma bijícíma zvony.   

Nikde nikdo, byla jsem zmatená a znepokojená. Neslyšela jsem dokonce ani slyšet něčí bití srdce. Naposledy odbil zvon, a všude se objevily temné stíny, čekaly, až budou moci vylést ze záhrobí za mými zády se tyčil hřbitov, velice tichý, léta sem nikdo nemohl vkročit.

Všude okolo bylo ještě studeněji, než předtím. Rozlétly se snad po celém širém okolí, hledaly oběti, ti kteří byly zatraceni, hluboko ve svých jámách.

Bohužel mezi nimi byl i on! To ne! Už jen vidím, jak jeden ze stínů se mu naklání nad jeho duší. Rozeběhnu se k němu, dřív než bude pozdě, zasáhla jsem, schovala jsem jeho duši, temný stín se evidentně velice pobouřil, začal pištět, ale nakonec přestal a odlétl pryč. Nemohl mě vidět, ale já jeho ano. Jeho duše je nevinná a proto se musí chránit.

Mám zvláštní pocit, sem z toho opravdu vyvedená z míry, já přeci nejsem člověk, ale přece mám city i srdce. V tom případě, kdo teda jsem?  Tolik otázek na, které neznám odpovědi, jsem jen loutka, jsem dítě ďábla jeho veledílo. Ale já jako jeho loutka, ho nenávidím!  

Stále jdu s ním, a chráním jeho spolu s duší. Cítím z něho smutek, chci vědět z čeho, pokusím se mu vtrhnout do jeho myšlenek, avšak nejde to. Zarazila jsem se. Co to?! Jak to?! Vždycky jsem mohla kdykoliv proniknout do jeho myšlenek, dobrá možná jen do teď myšlenek, ale pocit žádný. Chtěla jsem to vědět! Nevím proč, ale vadilo mi to? Ba ne, přímo překáželo!

Opět, ten hněv…..Ne. Musím se ovládat.

„Lorno…Proč mě trápíš?“ Povzdychl si najednou. Úplně mne tím zaskočil a můj hněv ustoupil a já byla zase, normální?  

Kratší část, a promiňtě, že teď nebyly díly, nemám na to náladu. :/ A taky škola. -,- Tak snad potěší.:)) Díky za vote popřípadě komentář a mám vás ráda. :D:)) Další díl se budu snažit napsat, co nejdřív. :D:/