Welcome in horror - ( with One Direction cz )

6. Kapitola

Při téhle představě, jsem se rozbrečela, do svých bílých dlaní, které byly podřízené krví.  Právě teď jsem hrála hru. A taky, že jí s radostí dohraju!

O 13 dní později

Sedím na svém obvyklém místě, hledím před sebe, dívám se do jiného světa. Dívka, co stála na vysokém mostě, který umožňoval rychle jedoucím vozidlům, aby bezpečně přejeli na druhou stranu. Přesně pod ním byla hluboká propast, ve které byly veliké a ostré kusy kamenů, sebemenší skok a propíchli, by jste si hrdlo jedním z nich. Z mého vědomí mě vytrhlo cvaknutí, klapky na dveřích. Vešel již známí doktor s jeho dvěma sestrami. Přišel ke mne a usmál se.

“ Ahoj, si Lorna viď, to je tvoje jméno?“ Přikývla jsem, ale spíše mne zarazilo, že se mě na to zeptal až teď.  

“ Víš, dnes jsem se o tobě dozvěděl víc, si velice zvláštní dívka Lorno, i tvé jméno.  Vím, že nechceš mluvit, bojíš se toho viď? Ale nás tady…“ pohledem spočinul i na dvě sestry. “….nás se bát nemusíš.“ A opět se usmál.

Cítila jsem se velice divně, takový pocit neznám, ale jedno vím jistě. Milý pane, vy, by jste se měli bát mne. Zřejmě vycítil ze mě tu temnotu a oddálil se.

“ Ale abych přešel k věci, někdo tě přišel navštívit.“ Navštívit? Co to znamená? To je nový způsob oznámení, že si pro mne jdou, jdou si pro moji duši?

Pohlédla jsem na podlahu, spatřila jsem před sebou páry nohou. Bloudila jsem svýma očima od nohou, až k jejich rukám, dál jsem se nedovážila. Cítila jsem z každého soucit? Ale…. Počkat! Tyhle oči, ty co mne sledovaly, věděla jsem přesně, kterému z nich patří.

Podívala jsem se zprudka nahoru, k jeho očím. Byl vystrašený, v sekundě jsem stála. Dívala jsem se do jeho duše, propalovala jí, přesně, jak jsem řekla, umře díky mě. Ale něco tam uvnitř mi v tom bránilo.

“ No tak, Lorno….neboj, tihle kluci tě přišli navštívit, ví jak si na tom, chtěli tě poveselit, nebuď taková poslední dobou si byla velice hodná. Proto jsem je sem pustil, doufám, že nechceš být znovu přivázaná? Nebo snad ano?“

Sklopila jsem hlavu, posadila se na zem. Jednou se sem vrátím a vy všichni, bude trpět, jako já. Jeden z nich si klekl přede mě. A jakési dva předměty položil přede mne. Nevěděla jsem, co to je, neznala jsem tyto věci. Zkoumala jsem je svým pohledem, avšak bála se je vzít do svých rukou.

“ Neboj se nás, prosím“ promluvila bytost s černými vlasy. Vzhlédla jsem.

“ Tohle je tužka, a tohle je papír, na který můžeš psát touhle hranou té tužky. Umíš psát?“ Zeptal se mně znovu. Dívala jsem se do jednoho bodu, nevnímala.

“ Umí psát?“ Zeptal se doktora.

“ Sami nevíme je tu krátce, nepromluvila slova za tu dobu, co tu je. Já už si sní nevím rady, je ze všech, co tam byly na tom nejhůř.“ Poslední větu mu zašeptal do jeho pravého ucha, já přesto vše slyšela velice bedlivě. Naivní lidské bytosti, pomyslela jsem si.

“ Zkus na ten papír cokoliv napsat.“ Dlouhých pár minut jsem se jen dívala na ony zvláštní předměty, uchopila jsem dlouhou tyčku do své ruky a do druhé bílou věc zvanou papír.

 Popravdě nevěděla jsem co napsat, až pak jsem věděla, co napsat, bylo to mé skryté já. Začala jsem psát velice rychle, přitom vznikalo úhledné písmo. V ten moment, co jsem jej dopsala, odhodila jsem papír s tužkou a plazila se do koutu místnosti.

Stálo tam přesně toho : „Jestli je vám život milý, nepokoušejte ďábla, nepokoušejte mne.“ Každý to četl, kolovalo to všemi prsty. Špatně se mi dýchalo, moje hrdlo se svíralo, natáhla jsem ruku vpřed, dívala se do těch očí, jeho pohled zkameněl, hlasy, vřískot, ďábel…

Poslední co jsem spatřila, jeho silné ruce se mi snažily pomoci se zvednout, v tem moment jsem upadla.

Jdu tmavým lesem. Mlha kilometry daleko. Světlo měsíčního úplňku mi svítilo na cestu. Za sebou cítím lavinu chladu, cítím smrt. Moje tvář nebyla vidět, mé zpustošené vlasy skrývaly mou tvář.

Dívám se vpřed, stále jsem šla pomalým a klidným krokem, až neuvěřitelná bolest u mého srdce, mne probudila ze spárů temnoty. Kovová věc protáhlá skrz mé dělo, skrz mou páteř, mé žebra, až k mému srdci, které přestalo být. Mé oči se zaplňovaly temnotou, mé tělo se otřásá.

Uvidím dítě, co kroutí křečovitě hlavou na levé rameno. Propalovala mě a mučila svou nadpřirozenou silou, ocitla jsem se ve vzduchu, kolem poletovaly temné stíny. Sály ze mne zbytky života.

Zhluboka a prudce jsem se nadechla, viděla jeho tvář a on mou dotýkal se mé ruky a pevně jí tiskl ve své, jeho kudrnaté vlasy mu padaly do očí. V tom se můj hrudník prohnul nahoru, jako při elektrickém šoku a opět jsem se ocitla v ďáblových rukách.

Stále jsem se vznášela nad zemí a já už pomalu věděla, že umírám…. Avšak, slyšela jsem přiběhnout nějaké zvíře, jakoby zahánělo všechny stíny pryč ode mne. Po pár vteřinách jsem spadla z vysoké výšky na zem, z posledních sil jsem se koukla před sebe, spatřila jsem velice krásné zvíře.

Oči modré, nos černý a přitom tak nádherný. Přiběhl ke mně. Z mých úst se spustil poslední výdech a sním “ Maxi…..“ uviděla jsem samu sebe, jak ležím na svém hrudníku v kaluži krve, která vede až k jezeru, které se pomalu plnilo červenou tekutinou. To zvíře začalo, naříkat? Nakonec zůstalo se mnou.

V tu chvíli jsem uviděla, ty nádherné oči.

Já vím nic moc. :/ Snad se vám pěkně čte. :D:) Od téhle kapitoly se to začne tak nějak rozjíždět, takže děkuju za přečtení a za vaše vote. :)):3