Welcome in horror - ( with One Direction cz )

14. Kapitola

Nejdřív než si přečtete další část, tak já prostě musím poděkovat opět - @rebelis69  protože díky tobě, mě to zase baví psát. :D :)) Děkuju! :) 

Černé popelavé mraky, líně se tahaly napříč oblohou. Jako kdyby je někdo svolával, do jednoho jediného. Společně tvořily obrazy bouřlivého moře. Připomínaly mi ji. Viděl jsem ji, stála dole. Nedýchala, až z této výšky jsem to spatřil, její oči, vypadaly jako tenkrát, kdy mi ukázala její pocity. Její nevinný obličej, byl plný smrti. Svou tváří pohlédla nahoru, ke mně. Třásl jsem se jako osika? Měl, jsem pocit, že mne polil ledovou vodou. Po celou tu dobu mi hleděla do očí, avšak najednou trhavě nakláněla hlavu, vypadalo to, že uvažuju nad tím, jestli mě taky zabít.

Až teď jsem si všiml chaosu na ulicích, všude okolo byly temné stíny, ženy s dětmi utíkali a křičeli o pomoc, ostatní kolem jdoucí, na ně přihlíželi, jako na blázny, oni snad neviděli to, co ony? Pak mi to došlo, ten kdo má křehkou duši, lehce propadne ďáblu…

---------  

Nezvládala jsem to kontrolovat, nezvládla jsem udržet temné stíny daleko od města, jsou tu, spolu se mnou. Každý můj krok přináší ne jen jednu smrt, ale rovnou deset, každý můj krok je pro někoho osudný, ale já jej musím udělat!

Sama nevím proč! Má zlost roste, tak, že každá pošetilá ubohá duše, která se nechá ovládnout, propadne ďáblu samotnému. Spatřila jsem malé dítě se ženou, byli natlačeni na roh, z každé strany byl temný stín, vysávaly z ní i z chlapce duši, mé koutky úst se zvedly. Tak moc dlouho jsem toužila po krvi, v tu chvíli okolo mě proběhl další z lidských červů, v té rychlosti jsem jej chytila pod krkem nezajímalo mě nic, chtěla jsem krev, vodopády krve, která se líne, již po obroušených kamenech.  Během pár sekund, tělo leželo vedle mých bosých nohou.

Zhluboka jsem dýchala, pocítila jsem emoce, vzhlédla jsem do nebes, avšak v tu chvíli jsem si všimla jeho, vše okolo se zpomalilo, vpíjela jsem se do jeho očí, po chvíli však ve mne trhaly temné stíny, vbíjely se do mých myšlenek a pocitů, nutili mě ho zabít.

Kdyby nebylo velikého výbuchu, který mě srovnal na má kolena, která byla hned od krve, asi by teď nežil… Nemůžu uvěřit, že mě už takhle ovládá, mám víc síly, ale sem víc zranitelnější. Jsem sice ďáblovo dítě, ale mám pocit, že někde ve mně udělal chybu, nevytvořil dokonalé dítě, jak by chtěl. On to věděl!

Hlasitě jsem zakřičela a všude okolo, se stáhly temné stíny, odlétaly spolu snovou krví. Dostaly opět to, po čem pán toužil. Svou poslední sílu jsem použila na to, aby ostatní zapomněli, všichni okolo.

Popravdě nevím, jak jsem to dokázala, avšak hned v ten moment jsem upadla, uslyšela jsem hlasité a bolestivé prasknutí v mých kolenou. Dívala jsem se před sebe, do velikého prázdna, až jsem ucítila chladný povrch na mé líci, nic víc si nepamatuju, na víc jsem se nezmohla.

Zavřená místnost, spolu se zavřenou lidskou bytostí. Nad tělem se trčilo jedno jediné světlo, které však dokázalo osvítit jen to potřebné. Nic víc, nic míň. Zhluboka dýchala, dýchala nepravidelně, to děvče bylo vystrašené, když se jí dotékaly něčí slizké ruce. Její vlasy, byly mokré? Spadané na pravém rameni. Ruce měla připoutané ke svému tělu, seděla na kovové židli?

Nohy též pevně svázané, až tak moc, že její končetiny, nabíraly modrou barvu. Její tep se zvýšil, když zahlédla muže, co na ní sahal, do rukou si bral, nůž?! Velice ostrý a blýskavý, ta čepel, byla tak ostrá, že i on sám si přeřízl kousek, nechutně slizké rukavice.

 Nůž namířil k jejím holím zádům, najednou pevně zabodl do zad. Ucítila jsem bolest spolu s ní, ale uvědomila jsem si, že to jsem já, kdo tam sedí. Já! Nůž nevyndal z mých zad, ba naopak, kroužil s ním a tvořil nějaký obrazec, křičela jsem, ta bolest, bylo to horší, jako kdyby vás mučili celý den v kuse. Tohle bylo daleko, daleko horší..

Nemohla jsem nic dělat, nešlo se hnout. Jako bych pomalu umírala, ale to se nestalo, v ten okamžik, kdy onen muž přesunul své tělo jinam, spatřila jsem to.

Mé ústa se otevřely dokořán. Byl to Niallův obličej, ale byl mrtvý…. Měl otevřené oči i jeho křehká ústa, tekla mu z nich krev… Je v nebezpečí.

Musela jsem sebou hrozně křečovitě trhat. Když v tom jsem ucítila, něčí tělo vedle toho mého, bála jsem se, chtěla jsem pryč, takové doteky jsme nikdy nezažila. Ale..Ale zároveň, jsem nemohla sebou trhnout, mě se to snad i líbilo?

Jak se může ďáblu líbit něco víc, než smrt, utrpení, bolest, krev?

„ Pššt..Pššt…už je dobře Lorno, si u mě.“ To je to poslední co jsem vnímala, poprvé za svůj život, jsem se cítila, jinak. 

Co myslíte, že se stane? Co bude dál dělat Lorna? A co Niall? Bude ji schovávat, před ostatními? uvidíte v dalším díle. :)) Děkuju za vaše čítání, děcka! :D - btw. Aby se můj kamarád Kuribon necíti uzaženě, také ti věnuju tuhle část. :D :)