Welcome in horror - ( with One Direction cz )

15. Kapitola

Ležím mrtvá? Vidím své tělo, ležím, mám zavřené oči, můj hrudník se nenadzvedává. Mé líce jsou zarudlé stejně tak, mé šaty, které již neměli svou původní bílou barvu, ba naopak, byly zakrvácené podřízené, člověčí krví. Jako by mě ukamenovali, nechali mě tu, ať se dívám na svůj bezradný život, nechají mě se umučit k smrti.

Vzhlédnu níže. Já nemám své nohy? Viděla jsem jen zbytky svého těla, mé nohy byly pryč, všude byla krev, tentokrát to nebyly obyčejné proudy, ale rovnou vodopády chtělo se mi z toho zvracet.

Moje nohy. Plazím se, ale stále jsou k mému tělu připojeny, ale vleču je za sebou, najednou jsem na tmavé louce a plížím se, možná, že i doslova valím.

Táhnu své nohy za sebou, jako kus mrtvoly. Z mých úst vyplivuji zbytečnou sladkou krev. Jako bych nebyla to co dřív, mám pocit, že jsem člověk a trpím ještě víc než kdy předtím.

Už nemůžu, křičí mé tělo, ale můj mozek mne žene kupředu, někdo mě pronásleduje, někdo mne chce vidět, jak dlouze trpím. Už se blíží, je o tolik rychlejší. Prudce mě otočí, uvidím sebe samotnou, můj dech se zastavil, nemohla jsem dýchat, brala mi mou duši, až nakonec vyrvala mé srdce z těla a já jej uviděla na svých rukou…

„ Lorno! Proboha  slez, dělej!“ Probudila jsem se? Proboha, je mi zima. Chci jít dál, ale zarazím se, já nestojím na pevné zemi. Proč jsem na úzkém parapetu jeho okna, proč je tu on samotný?! Co tu dělá?!?

„ Pojď sem prosím tě! Lorno, slyšíš? Hlavně pojď sem opatrně a neboj!“  Dívala jsem se do jeho očí ani na okamžik jsem neuhnula pohledem, jako bych ani nestála na kluzkém parapetu jeho okna.

Podal mi jeho velikou dlaň, přijala jsem od něho tuto drobnou pomoc, cítila jsem se chladně. Můj výraz byl kamenný, sama nevím proč. Dělá to se mnou on?

„ CO si proboha dělala?! Víš jaký jsem měl strach, že se ti něco stane, ještě k tomu si začala ječet, tak, že jsem spadl z postele!“  Vykřikl na mě v sekundě své smíšené pocity, neodpověděla jsem mu, seděla jsem uprostřed pokoje na šedivém koberci? Nohy pokrčené pod svým tělem a jen se dívala v před.

„Slyšíš mě vůbec?“

„ Slyším a vím i to, co bych vědět neměla.“ Odpověděla jsem mu do jeho pronikavých myšlenek, avšak stále jsem hleděla jen do jednoho neurčitého bodu.

„ Co- co se stalo? Nic nechápu, co se děje, kde si byla? Hledal jsem tě, ale ty si se jakoby vypařila z tohoto světa.“ Přisedl si naproti mně, hleděl mi do tváře. Nepodívala jsem se na něj, byl pro mne v tuhle chvíli jako duch.

„ Proč se ptáš?“ Mé myšlení bylo chladné, bylo vidět, že ho to zaskočilo?

„ Bál jsem se o…tebe“ Zašeptal.

„ Vážně chceš vědět, kde bylo posledních pár dní dítě ďábla?“ Zeptala jsem se povýšenecky.  Nevím, co to se mnou bylo, nedokázala jsem se zase ovládat, mám vztek, mé žíly se napínají jako struny, musím tu ustát, aspoň chvíli!

„ My- Mys- Myslím, že ano..“ Odvětil mi.  

„Dobře. Jak víš, nejsem obyčejný člověk, vlastně nejsem vůbec člověkem, sem tak zvaná půlka ďábla, ale jsem spíš jako jeho dítě, jeho loutka, kterou stvořil. Hnusí se mi on sám, hnusí se mi všechno, těch posledních pár dní, kdy se mě zmocňovaly emoce, vztek, jakoby se nahromadili za těch sedmnáct let. Tam kde jsem byla předtím, mi bylo líp než tu na světě, a víš proč? Sice jsem trpěla! Sice jsem umírala v bolestech, sice jsem měla křeče po celém těle, ale rozhodně lepší, než zabíjet nevinné lidi, a mít radost z jejich strachu, z jejich naivity, z jejich úzkosti, když se svíjejí v křečích místo mne, líbí se mi to tak hrozně moc.

Líbí se mi vidět, jak se jejich krev roztéká podél jejich těl a dohromady tvoří nekonečné jezero, jejich tlukoucí srdce s radostí dostanu z jejich hrudníků, chápeš? Chápeš, že tohle je prokletý život? Ale teď si se ukázal, ty. Si v nebezpečí jen kvůli mně, protože já tě nedokážu zabít…“

Nedýchal, byl totálně vystrašený, bylo to tu…

„ Odejdi!“ Rychle jsem zakročila dokavaď to ještě de, dokavaď to ovládám, sakra!

„P-proč?..“

„Jestli nechceš vidět a cítit něco bolestivého a skličujícího odejdi, prosím..“

„ Ale..“

„Jdi!!....Prosím…“

Rychle zvedl své štíhlé tělo, vzal si svou bundu, naposledy se na mě podíval, věděla jsem, že pár sekund mu dojde, že je tohle jeho domov a nevidí důvod proč by měl odcházet, rychle jsem skočila dolů oknem. Nevím, co to do mě vletělo, měla jsem chuť zase, zabíjet..

Snažila jsem se to v sobě potlažit, ale právě dnes byl krvavě rudý měsíc, tohle nedopadne dobře. Moje svaly se začaly hrozně napínat, z těžka jsem dýchala, začala se mi podlamovat kolena. Bylo to tu, prohla jsem se v zádech a upadla na studenou zemi. Zlost mne ovládala, a opravdový ďábel se ve mne probouzel.

 Počasí, bylo čím dál tím horší, mraky vypadaly, když by jste je natíraly černou barvou. Byla větší zíma, vítr foukal silněji a mě vbyla vůně strachu, bože jak já tuhle vůni milovala, v tuhle chvíli, každý kdo příjde do mé ceste nejen, že zemře, ale bude obješen na stromě, aby každý věděl, že temné bytosti, stále žijí.   

Co myslíte, že se stane? Bude Lorna schopná něčeho ještě většího, jak nakonec dopadne oný osudný večer? Uvidíte příště.! :)) - btw. Chci se omluvit za kratký díl, ale jsem u svého bráchy na menším výletě, tak mě omluvte, chtěla bych vám se srdce poděkovat, protože už před 67 vote a 10 skvělích komentářů, a před nějakých 640 čtění, hrozně mě to těší a i nadále se budu snažit vám věnovat, každý můj volný čas, ke každé lepší snad kapitole, děkuju vám moc, opravdu mám vás ráda. :)