Welcome in horror - ( with One Direction cz )

17. Kapitola

Nevěděl jsem co dělat, nevěděl sem vůbec nic. Můj hrudník se svíjel, mé tělo se třáslo, má duše nebyla přítomná, mé myšlenky ukradla, ona. Nevím co dělat, tohle už nejsem já, připletl jsem se do cesty, která je něčím nadpřirozená, která skoro nikdy není vidět, a které se každý bojí. Kdyby si měl kdokoliv vybrat, vybral by si, raději cestu mučení, nežli vstoupit do té, kde jsem právě teď já.

Ne!!!! Už jsem se rozhodl. Sedím ve svém bytě a přemýšlím nad ní. Už zase! Ne! Rozhodl jsem se, musím odtud, alespoň na chvíli. Musím zmizet bez známky života, jako bych tu nebyl. Možná utíkám, před něčím nebezpečným možná je to dobře, já sám nevím! Ale jedno vím jistě, i když odjedu, to co mě hledá, mne nakonec najde. To bylo to, čeho jsem se děsil, kdo mě hledá?

-----

Kráčela jsem ve stejném rytmu, nikdy o krok víc, ani míň. Byl to pravidelný rytmus, který stejně jednou ukončím. Právě teď se tomu stalo. Stojím a bezvládně koukám na dno jedné z propastí, v tomto lese, je plno nezjištěného, lidské duše sem nechodí, všichni se bojí. Ba i jejich duše je tak křehká, že nemají odvahu v kročit. Avšak přece jen někteří

se tu našli, ale hned co v kročili umřeli, velice pomalu a bolestivě, všechny mrtvoly ležely nebo spíše vysely na jednou z nejstarších stromů v lese. Tenhle les už poznám tak dobře? Zvláštní místo, které stvořil sám ďábel, je se mnou až příliš spojené, něco jako domov?

Ale i přes to, já nemám domov, úkryt před děsivými temnými stíny, nikde. Já sama jsem bytost přinášející smrt, ale přece, já se bojím? Tihle otázku si ve své hlavě kladu už velice dlouho. Někdy mám pocit, že žiju celá staletí, možná tisíciletý, společně s oným stvořitelem.

 Je mi z toho špatně, vzhlédla sem svůj pohled na okolí, představte si louku, která se tyčí stovky mil. Přesně takhle to tu vypadala, tento les byl nekonečný, bylo to bludiště, odkud popravdě byla jen jedna cesta ven a to ta, kterou jste přišli, mé nohy mne vždy zavedou na začátek konce. Avšak místo krásné louky plné slunečního svitu, tu byly propasti.

Sloužily k potrestání duší, či potrestání nadpřirozených bytostí. Měli ještě štěstí, avšak nejkrutější trest jaký mohl nastat, byl, že jste mohli žít, ale zároveň jste byli mrtví. Něco horšího jak duch.

Museli jste děsit lidi a co bylo horší ti, kteří by vám byli řekněme blízcí, vy by jste se na ně dívali a museli jim dělat ze života peklo. Tento trest se prý udělil jen jednou, po stotisících letech, pominul. Nebála jsem se tohoto osudu, já neměla nikoho, to bylo výhodou.

Neznala jsem slovo mít rád, za tu dobu, co mne přímo vysvobodili z mého vězení, které jsem i z jedná strany opravdu milovala, slyším myšlenky lidí.

Někdy je mi z nich na nic, taková ubohost ubohé city. Ale i já je mám, tohle vím. Mám je společné s nimi. Ale jsou milionkrát silnější. Takový nápor by nikdo nevydržel. Z mého hlubokého přemýšlení mne osvobodil něčí výkřik, ani jsem si neuvědomila, mé nohy kráčely skrz propasti. Všude bylo slyšet naříkání. Smála jsem se jim, líbilo se mi to toto místo mi dopřávalo tolik energie.

Přešla jsem dvě míle táhnoucí se propasti, které byly místy nekonečné. Mířila jsem to k jezeru smrti. Vídám ho ve svých “snech“.

Bylo tu, přímo přede mnou. Své bosé nohy, jsem položila do mokré tekutiny mé tělo se nořilo, čím dál tím víc hlouběji zhluboka jsem se nadechla a byla rázem pod hladinou. Procházela jsem se pod vodou, Byly tu ostatky kostí a zbytky shnilých těl, upřímně, tohle mě vyděsilo, chtěla jsem nad hladinu, ale něco mě začalo škrtit, né že bych nemohla dýchat, spíš já…

Nevnímala jsem okolo, trhla jsme sebou a byla nad hladinou, má zuřivost, byla opět zpět, prohnula jsem se v zádech, uviděla v záblesku svých očích, ty jeho.

„Niall…“ Zašeptala jsem, ze svých posledních sil. Opět se zmocnil mého těla.  

Byl tu, vím to.

„ Lornoo…..Lorno…“ zašeptal skřípavým hlase, bylo to přesně tak, jako škrábání, nehtů o něco kovového.

„ Moc dobře víš, že ho přede mnou neschováš ten náhrdelník ho nezachrání slyšíš, on je tvá zkáza..“

„ Zkáza si pro mne akorát ty, jednou tě zabiju a na ten den se budu těšit, i kdyby to znamenalo, že zemřu s tebou!“  

„ Tohle tvé chování se mi nelíbí, musíš trpět ještě víc, neuvědomil jsem si, kolik toho vydržíš holčičko moje. Brzy ti přivedu, toho tvého a budeš se dívat, jak umírá.“ Jeho hlas byl slizký. Nikdy předtím se takto se mnou nebavil, nikdy.

„ Můj není,  jen ho ochraňuju před tebou. Rozumíš, nech tuhle hloupou duši být!! Jinak ti slibuju, že zařídím to, aby si trpěl a ne jen ty, přijdeš o to, co si vytvořil o mě!“

„ Tohle neuděláš!!!“ Ucítila jsem já mne temné stíny svazují, myslím do slova svazují, ucítila jsem štípnutí na své tváři, musel být vedle mne, avšak nikdy neuvidím jeho proklatou tvář!

„ Odpykáš si své činy Lorno…“

Hned potom, co to vyslovil, pohltila mne tma a veliká bolest, měla jsem v sobě tolik zlosti a úzkosti, bolelo to, já….nemohla jsem…křičela jsem, viděla jsem, jak zapaluje mé tělo, hořela jsem a hned po té, co jsem se vznášela nad vodou, pustili mne do jezera.

Jsem opět jiná bytost, teď už nejsem pouhým dítětem. Své tělo jsem vynořila již z krvavého jezera, byla v něm krev, a já byla připravená zabít ho.

Věnování - @StyPayHorLikSon2014 Za to, že vydžela číst hodinu, můj příběh a i za to, že mi věnovala super komentář, děkuju! 

Omlouvám se, že tak pozdě a taky, že to stojí za nic. Tahle část není nic moc. :/ Každopádně myslíte si, že Lorna zabije Nialla? Bude až tak krutá, proč mu dávala ten řetízek, co vše dokázě? uvidíte přiště. :) Koment, vote všchno poteší, chci vám všem poděkovat!! Nedokážu to ani popsat.