Welcome in horror - ( with One Direction cz )

3. Kapitola

Zvuky zvonů, černé tváře. Lidské bytosti, co se skrývají, před svou jasnou smrtí. Byla jsem duch, co mezi nimi prochází a bere jim duši, saje z nich veškerou sílu, život. Ničit zaživa jejich kosti, vnitřnosti, ten chtíč, moje vášeň a adrenalin vzrůstal. Držet jejich bolest ve svých rukou, před jejich vystrašenýma očima. Nenávist ve mně stoupala, pomalu a jistě jsem opět měla před očima temno, svíjela jsem se v křečích a svalila se na zem.

Probudila jsem se. Už zase. Měla jsem divný pocit, chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to, přes své oči jsem měla jakousi látku. Je to snad nový druh mučení, co pro mě připravili? Rozhodli se mě umučit k smrti? Začala jsem panikařit a různě sebou kroutit, moje ruce i nohy, byly také svázané, dost napevno. Já nejsem šílenec! Proč mi to dělají?

Chtějí snad poznat moji nejhorší stránku, že patřím půlce ďábla?

Slyšela jsem chůzi, ale jen tak někdo by ji neslyšel, stěny byly silnější a bytelnější, sotva by někdo uslyšel křik. Náhle se otevřely dveře, někdo ke mně nejistím krokem kráčel, bál se mě, vím to. Ten strach z té osoby, byl přímo cítit.

“ Neboj se mě, jen ti odvážu ruce a nohy, ano?“

Jen jsem přikývla. Byl to opět ženský hlas, ale jiný velice jiný, byl to hlas, který mi nechtěl ublížit, ani na mě křičet. Kdo to je? Posel ďábla? Ten by mě spíše osvobodil a hned zabil, abych mohla s ním odejít. Tohle bylo jiné. Pomalu mi odvázala pravou a hned levou ruku. Mnula jsem si obě zápěstí, bolelo to, cítila jsem, jak se mi opět zařezaly do rukou. Pomalu mi i sundala řetězy i z nohou. Cítila jsme, jak hned ustoupila a pozorovala mě z dálky.

Chtěla jsem si sundat tu věc z očí, ale přerušil mne její hlas.

„“Počkej! Ještě ne, tvoje oči nejsou přizpůsobené tolika světlu, musíš mít tu pásku na očích, jestli chceš ještě někdy vidět.“

 Chtěla jsem, alespoň na kousíček oka pohlédnout, kde sem. Zkusila jsem to v zápětí, do mého oka vstoupila tupá bolest z tolika světla. Netekly mi slzy, ale už rovnou krev z očí.

Sakra! To pálí, bolelo to, ani nevíte jak. Chtěla jsem jít zase do nějakého koutu, zpanikařila jsem. Ztěžka jsem polkla. Stále tu ta osoba byla, co ode mě chtějí? Jako kdyby věděla, že chci, aby odešla. Dveře se zavřely a následně zaklapla jaká si klapka, podle toho zvuku. Zase to bylo tu, měla jsem v ruce střep, se kterým jsem se opět přiblížila ke stěně. Moje ruka stiskla jeho hřbet, cítila jsem tekutinu valící se po mém zápěstí až dolů na zem. Začala jsem psát, další slovo. Psala jsem pomalu.

Zase jsem se probrala, tentokrát sem se nemohla podívat, co bylo napsáno na zdi, kráčela jsem vystrašeně na druhý konec pokoje narazila jsem na zeď, sklouzla jsem se po ní a začala, brečet? Ovšem moje oči nebyly schopné slz, ale tekla mi krev po lících. Cítila sem, jak si každá vede cestu jinam jedna zabloudila až na můj krk, druhá k mým rtům.

V ten moment jsem viděla další dívku, která seděla v rohu pokoje schoulená do klubíčka a u ní muž s nožem v ruce, po celém těle měla modřiny, její myšlenky byly : “ Smrt tě vítá..“ V tom okamžiku se ona postava natáhla a já jsem opět upadla na zem a vzpamatovávala se. Dýchala jsem, jak jen to šlo, můj hrudník však nedokázal všechen nával vzduchu vstřebat tak najednou, dusila jsem se z toho.

Věděla jsem přesně, co bylo na té zdi napsané, teď už ano, to já jsem ďábel.

O týden později

Sedím v koutě a stále mám přes své oči zavázanou černou látku.

Každým dnem mám větší radost z toho, když uvidím někoho zemřít. V tom se otevřely dveře a dovnitř někdo vstoupil, hleděla jsem vpřed, jako kdybych viděla, kdo přišel. Naslouchala jsem každému zvuku. Avšak nic víc, než jejich tlukot srdce a hlasité nádechy a výdechy, jsem nic nepostřehla.

Někdo se ke mně sklonil, byla jsem zmatená a koukal stále před sebe, jestli přes tu látku neuvidím, alespoň něco, ba naopak nic.

“ Neboj se mě, já a ani nikdo tady ti už neublíží, ano?“ než abych odporovala, jsem raději, jen přikývla.

“ Za týden ti tu pásku sundáme a pomalu si budeš zvykat na více světla, ano?“  Přitom se dotkl látky na mých očích, ucukla jsem a snažila se dívat z jedné strany na druhou.

Velice divné lidské bytosti, takové neznám. Ještě se mě ptala na spoustu otázek, ani na jednu jsem nereagovala. Proč je to zajímá?

Byla noc, cítila jsem to, musela jsem mít v pokoji okno, protože do místnosti vanul vítr, chladný vítr, co ovil každý kout. Zachvěla jsem se pod tím krásným pocitem temnoty, můj živel.

Náhle jsem se schoulila na zem a cítila, že z mých rukou teče krev, sama nevím proč, ale nevadilo mi to, vůbec, ba naopak.

Následující den jsem seděla uprostřed místnosti, dokázala jsem si už přesně určit kde, co je. Ucítila jsem, jako kdyby na mě někdo koukal, sledoval mě.

Sledoval můj každičký nádech, vše co udělám, viděla jsem skrz jeho oči.

Byly to nádherné oči. Chtěla jsem je vidět a taky vidět víc. Právě proto jsem se pomalu zvedala. Ta osoba se bála, to se mi líbilo, probodávala jsem tu osobu, ani nevím jak, když jsem neviděla. Myslela jsem, že stojím u stěny, ale hned potom, co jsem si ji ochmatala, ucítila jsem chlad lekla jsem se a poodskočila, co to bylo? 

Časem se to rozjede a jelikož jsem nemocná díly, budou možná každý den. Btw. nic neslibuju. :)