Welcome in horror - ( with One Direction cz )

1. Kapitola

Sedím v koutě a znovu, čekám až si pro mě přijdou. Až se otevřou dveře, do ještě temnějších chodeb a místností. Už se toho nebojím, dřív ano, nedokážete si ani představit, co nám dělají a proč nám to dělají?

Trpíme každý den, je nás víc vím to vždycky, když přivedou novou oběť, slyším, jak křičí o pomoc, vždy to byly jenom dívčí hlasy. Každý den tu sedím, už sedmnáct let, tu jsem v tomhle pokoji, jediné co znám je tento pokoj a chodby, kam mě každý den vedou. Malé okénko, které sem pouští minimální světlo. Utéct? Nemožné. Každou hodinu nás kontrolují za zamčenými dveřmi, které jsou ocelové a uprostřed nich je malé okénko, kterým lze nahlédnout do pokoje.  

Z mého přemýšlení mě vytrhly kroky, které se nesly přes celou chodbu a rachot klíčů. Už je to tady, jdou si pro mě. Kroky na chvíli utichly, byl slyšet jen rachot klíčů i mých dveří, otevřely se pomalu, v nich se objevily už známé sestry, které měly kůži bělejší než stěny, ruce chladné jako led a jejich srdce kamenné, jako hradby hradu. Vždycky si myslely, že se zvednu, ba ani omylem, znám je, nenávidím je, chci jejich smrt, toužím, aby umřely, aby trpěly za živa.

“ Vstaň!“ rozkázala mi jedna z nich. Co si pamatuju už od svého narození, a od té doby, co mi začali provádět, tyhle nechutné věci nemluvím.

Zase se naštvaly, dala mi facku a obě dvě, mě vzaly za ruce a tahaly na vozíček, ke kterému mi připoutaly ruce i nohy. Můj dech se obě zrychloval, už je to opět tu. Bojím se, jakou bolest mi způsobí tentokrát, někdy si přeju, abych jim umřela na tom proklatém lůžku. Kráčely jsme dlouhou chodbou, na jejím konci jsme zabočily doprava, a vzápětí hned doleva, kde byla delší chodba a na jejím konci byly dveře, které moc dobře znám. Právě tam, vychází zvuky smrti, bolesti neskutečné bolesti.

Chtěla jsem už konečně umřít, když už tu mám zůstat dokavaď neumřu na jejich tak zvanou  “léčbu“, prý všichni co jsme tu, jsme nemocní. Když jsem byla ještě malá a byla tu, vše tu bylo pro mě jiné, teď už konečně vidím jasně. Otevřely dveře a mířily si to doprostřed místnosti, kde bylo lůžko a nad ním se tyčilo jediné světlo v této místnosti. Okolo už byli doktoři, kteří jen čekali, až mě sestra přivážou na lůžko a odejdou. Přesně to, také udělaly, ptáte se, proč neuteču a neodporuju? Zkoušela jsem to tolikrát, nemožné. Právě proto raději dělám, co mám. Jen čekám, až začne, mučení.

Hned na pravé straně byla malá stolička na kterou se posadil jeden z nich.

U stoličky byl větší stolek, na kterém byly nůžky, jehly, nože, nitě, a pak tu bylo to nejhorší, ani vám to nějak pojmenovat nedokážu snad popsat. Veliká kovová věc, stojící na de mnou, po stranách to mělo menší jehličky, které se  zavedly do nohou rukou a do hlavy. Odporná věc, když se celý tento proces uskutečnil, začal se pouštět proud do celého těla, nikoho nezajímalo, jak trpím, spíš jak přitom vypadám, jak reaguji, jak dlouho budu při vědomí a kolik proudu vydržím nejvíce, tohle trvalo minimálně pro mě hodinu.

Bylo to tady, už vytahovali první jehly a píchly mi je do chodidel, už jsem ani necítila tuhle bolest. Potom do rukou, ale teď následovala hlava, při tomhle vždy se sebou kroutím okolo, máchám hlavou, co nejvíce můžu, ale stejně si pokaždé poradí a zavedou mi je do uší. Mé oči se plnily slzami, celé moje tělo bylo chladné, necítila jsem ruce , ani nohy. Koukala jsem jen, jak se pomalu jeden z těch nechutných lidských bytostí natahuje k tlačítku. A je to tady, bože pomoz.

Už ať je to u konce brečím, vřískám, já už víc nevydržím už ne, dusím se.

Myslím, že asi umírám, pomalu jsem ztrácela kontrolu nad vším, v ten moment vše přestalo, odpoutali mne a posadili na vozík sestry se mnou zamířily zpět na můj pokoj a hodily mě na zem.

Vše mi v tento moment bylo jedno, představovala jsem si, jaké to asi je za těmito zdmi, jaké to je žít třeba jinak? Nebo ostatní žijí stejně jako já, jsou nemocní? 

Docela se děsím sama, co to píšu. pěkné čtení. :D:)