Welcome in horror - ( with One Direction cz )

11. Kapitola

V tu chvíli jsem nebyla mocná. Opustil mne vztek a s ním i má moc, neuvědomila jsem si to, jen jsem stále byla u něj a pozorovala jeho tvář. Ale to byla chyba. V ten moment, se všechny temné stíny rozletěly k jeho duši. Pronikaly skrz mě, snažily se dostat skrz mé tělo, zase mě popadl hněv. V dáli jsem uslyšela, sirény? Mučily mé uší, mé myšlení, sakra! Bolí to! Začal jsem pištět, až tak, že mě musel slyšet i on, viděla jsem, jak se zastavil, rozhlédl se po celém menším náměstí, nemohl nic spatřit. Cítila jsem z něj strach. Stál na místě, stále stál a nepohnul své tělo ani o centimetr.

Svíjela jsem se v bolestech, ale zároveň viděla jeho duši, ne! Oni si berou jeho duši! Z posledních sil jsem sebrala veškerou svou sílu, strhla jsem jeho tělo a předtím než málem vysály jeho sály, mou, jedině mou duši. Začala jsem pištět, hůř než sirény, které mi způsobovaly bolest, úkrutnou bolest.

Dívala jsem se na něj z posledních sil. Sirény byly hlasitější a můj řev a křik také. Bylo to snad horší než jehly zavedené do mých nohou, rukou a uší, skrz které proudil nejméně proud silný, tak, že by osvítil celou planetu. Nevím, jak jsem stále mohla vydržet, tohle mučení. Uslyšela jsem sirény u mých uší, byly tu okolo mě lidské bytosti, ubohé lidské bytosti!

Ten zvuk se valil z jejich zbraní? Nové zbraně proti dítěti ďábla? Musím uznat, že tentokrát byly účinné, hodně účinné…. Odnášeli mne jako kus hadru, Viděla jsem rozmazaně, jediné co jsem dokázala vnímat, byl jejich strach a tlukot srdcí.

Toužila jsem je zabít, tak moc, ale stále jsem se svíjela v bolestech, až sem ucítila, že z mých úst se línou sliny, a já se dusím? Mám křeče po celém těle, ale hlavně na mém hrudníku, bylo to těžké dýchat, ale já neumírala.

Cesta musela trvat převelice dlouho, už jenom… Poznávám opět tyhle chodby jsem zpátky, jsem sakra zpátky!!!!! Odvezli mne do vězení, kam patřím a přesně vím, co mi udělají, bude to ještě horší, než kdy dřív….. Možná tu přeje jen umřu, ale ještě předtím zabiju, toho, kdo mě stvořil o to, se postarám! Ucítila jsem jemné štípnutí na mé pravé ruce, hned potom už si nic nepamatuju jen černo.

Veliká hostina, plno lidí se směje, mají radost. Právě na téhle oslavě byli důležití jen dvě lidské duše, muž a žena? Ano. Okolo byly děti, co se vesele smály a poskakovaly okolo sebe. Všichni byli šťastní až na jednu osobu, co seděla sama u posledního stolu, jako vyvrhel? Nebo byla pouze odstrčena?

Těžko říct, jediné, co se jí honilo hlavou bylo, jak uřízne hlavu té ženě i s mužem, uřízne jejich hlavy a položí si je na stůl a bude pozorovat onu krev, která jí proteče mezi prsty. Dřív než to udělala, sem spatřila ….Jeho??

Byl to on, ležel na desce se zavřenými oči, nedýchal…. Měla jsem pocit, že nežiju ještě víc než před tím… On, on….nedýchal, rozeběhla jsem se k jeho tělu, samé řezné rány, krev jakoby čerstvá? Ne, ne, ne, neeee!!!! To nemůže být možné, on musí žít! Panika? Úzkost, pocítila jsem jí na vlastní kůži, ne od ostatních, ale tohle pramenilo z mé duše…

„Nialle….“ Zašeptala jsem jeho jméno. V tom se setmělo, jako kdyby se vylila tuž, na čistě bílý a neposkvrněný papír. Nic jsem neviděla, mé schopnosti? Opustili mě? Začala jsem dýchat, jako o život, světlo, svítilo na jeho tělo.

„Lorno…..Lorno…..Já tě slyším, cítím tvůj strach….Lorno…“ Můj tep se zastavil stejně s dýcháním, vycházelo to z něj, říkaly to jeho myšlenky, proklouzl do mých. Ale, jak??

„ Si nebezpečná….si dítě ďábla…Pojď blíž, pojď…pojď.“ Já šla?! Ovládal mé tělo, jako já ovládala všechny bezmocné okolo. Byla jsem u jeho bílého tělo, vstal, ale byl mrtví, oči zavřené, nedýchal. Otočil hlavu na mě, usmál se bodl mi kus dřeva do zad a zašeptal mi do ucha.

„ Miluju tě Lorno….Parcksová….“

Probudila jsem se, ale neotevřela jsem oči….Dýchala jsem zrychleně a ucítila na svých rukou opět pouta. Chtělo se mi z toho křičet, i když sem nestvůra, tohle už nemohl nikdo myslet vážně, už to dál nevydržím mít připoutané ruce a dokonce i nohy, musela jsem se už jen zasmát.

Otevřela jsem oči v naději, že něco nebo spíš doufala, že někoho spatřím. Nic. Tma. Nic nebylo vidět. Ani okno tu nebylo. Začala jsem se vrtět a něco zpozorovat, když v tom jsem si uvědomila kde sem, na mých nohách se ucítila jehly i na rukách a dokonce byly už i v mých uších.

Bylo to tady. Začala jsem se třást, necítila žádný kus mého těla. Jemné šťípnutí na mých nohou…. Věděla jsem, jak to bude dál pokračovat, někdo mě pozoroval a ovládal zdroj energie z jehel, mimo tuto místnost. Museli se otevřít dveře, ale já to nezpozorovala rychle, v ten moment jsem měla na očích pásku. A slyšela 3 cvaknutí.

Hned potom, ten kdo přišel, hned odešel. Cvakání? Stále něco cvakalo a mě to znepokojovalo, cítila jsem se jako pokusná myš. Ještě horší než kdy předtím. Měla jsem strach. Nemohla jsem se hnout, byla jsem pevně připoutaná, stačilo jen čekat. Poslední cvaknutí, bylo intenzivnější a já najednou ucítila, jak se proud spouští do mého těla…. Ostřejší, prudší, zabijácký... 

Další díl. :D Vím trvalo to dlouho, ale já potřebovala inspiraci, tak přeju pěkný čtení, můžete zanechat vote nebo komentář, cokoliv potěší a děkuju vám. :3 Žeru vás děcka! :D :)