Welcome in horror - ( with One Direction cz )

18. Kapitola

Jel jsem velikou rychlostí, skrz dalšími a dalšími dálnicemi, nezastavoval jsem. Měl jsem pocit, že mi přeskočilo, ale pocit, že mě někdo chce zabít, převládal. Nemůžu se vzpamatovat z toho, co se za posledních pár týdnu odehrálo. Poprvé, když jsem spatřil její obličej, který skrýval veliké tajemství, každý jí litoval, to však nikdo nevěděl, co je zač.

 Vlastně ani sám nevím, co za tu dobu cítím, jako bych byl bez pocitů a emocí. Náhrdelník co mi musela dát, spolu s ním mi ale dala ještě něco. Z mého přemýšlení, mne probudil hrom. Mračna se tahala celou oblohou, dne se stane něco, tohle počasí nic nezapře, přesně takové bylo počasí, když jsem jí šel hledat. Nemůžu nic dělat, pouze čekat kdy se ona objeví.

Jel jsem čím dál tím větší rychlostí ve snaze všemu ujet. Měl jsem namířeno daleko od Londýna, směřoval jsem k jedné menší chatce, která byla těsně u rozbouřeného moře. Nikdo nevědě, kde je, jenom já. Našel jsem to tu asi tak před třemi roky, když jsme s rukama okolo jeli. Zajel jsem na lesní cestu, která vedla k oné chatce.

Poslední dobou mám pocit, že se můj život přemístil do nějakého filmu a tohle všechno je jen vymyšlené zkrátka nereálné. Všechno mě začíná děsit, neměl jsem se jezdit, ale už je pozdě jsem tu sám. A sám nevím, na co čekám, právě dnes po celý svůj život, jsem měl opravdový strach.

--------  

Běžela jsem a zrychleně dýchala, nic jsem nevnímala, svýma bosýma nohama jsem našlapovala na ostré, studené, mokré plochy. Hnalo mě to za ním, věděl, že má utéct. Já ho právě jdu zabít, já budu ta, co mu zkrátí jeho život, který mohl být ještě dlouhý a plný lásky štěstí. Bohužel já už nepatřím nikam, jsem jenom přízrak, co poslušně plní všechny rozkazy. Pohltila mě taková vlna hněvu a úzkosti, jako ještě nikdy, cítila jsem ho, přeběhla jsem dlouhou silnici a běžela přes cestu mezi stromy. Až jsem své tělo, zastavila u malé chatrče.

Byl silný vítr a všude bylo černo. Blýskalo se po celé černé obloze. Stála jsem několik metrů před chatrčí, cítila jsem, že je uvnitř, vycítila jsem jeho strach. Proboha ne, ovládej se Lorno! Nesmíš připustit, aby tě to pohltilo. Bylo pozdě jeho strach a panika byla cítit, tak silně, že mne to vše ovládalo. Na nic jsem nečekala a rozrazila dveře.

-------

Světlo zhaslo, byl jsem zamčený na tři západy ve svém pokoji, okno jsem měl zavřené a stál těsně u něj, venku bylo černo. Jen jsem čekal, než vstoupí osoba, která touží zabít mě. Velké bouchnutí a prasknutí dřeva, muselo to vyjít od hlavních dveří. Strach, panika se zmocňovaly mého těla, jen jsem stál a ani se nehýbal, ba i nedýchal. Jen jsem čekal, bez dechu a mrknutí. Slyšel jsem pomalé kroky, někdo šel po schodech nahoru. Podíval jsem se pod dveře, viděl bosé a krvavé nohy, jak stojí před mými dveřmi.

Zhluboka jsem polknul, to stvoření to uslyšelo, chvíli bylo ticho, potom šum. Zdálo se mi to, a nebo v tomto domě jsem sám. Najednou jsem ucítil za svými zády chlad, otočil jsem se, toho jsem, ale ihned zalitoval. Viděl jsem ji, vypadala o dost jinak, tohle nebyla ona!

Její oči byly velké a černé z nich vytékala hustá krev, její obličej byl, jakoby popraskaný, vypadala jako ta porcelánová panenka. Mé tělo ztuhlo. Vpíjela se mi do očí, a já z jejích očí pocítil žal, viděl její pocity, ale i ty které rozhodně jí nepatřily. Ty oči prozrazovaly tolik tajemství, spatřil jsem v nich i to, jakým způsobem zabila všechno ostatní přede mnou. Já mohl čekat pouze na ještě pomalejší a bolestivější smrt.

Chytila mě pod krkem, nahmatala můj tep. Pokroutila hlavou na stranu, silně začala tlačit na můj krk, nemohl jsem dýchat a přitom se dívat do jejich očí. Z póza jejich zad vytáhla střep? Tohle jsou mé poslední minuty. Začala mi obrysovat ním mojí tvář. Hned poté zamířila s ostrou špičkou ke svému zápěstí a silně stlačila, valila se jí krev. Její stisk povolila?  Položila mě na zem a já mohl slastně vydýchnout. Než jsem něco stačil vnímat, ostrý hrot mi slabě projel hrudí, zařval jsem od bolesti.

V tom sebou mykla, viděl jsem, že bojuje sama se sebou. Podívala se na mě svými duhovými oči.

„ Uteč!“ To jediné, co stihla říct. Ale já nemohl, zůstal jsem, tentokrát neuteču, nenechám jí tu. Všechen strach mě opustil, nevím co to semnou je.

Šel jsem k ní blíž, když jsem však spatřil, že se opět nekontroluje, panika mě i hned pohltila. Nestačím nic vnímat, možná si přeju umřít. Přeju si zemřít?

V tu chvíli mě začala surově škrtit, nemohl jsem se nějak bránit, viděl jsem tu bolest má hruď se svíjela, mé oči za zatemňovaly já….asi opravdu umírám. To poslední co si pamatuju je, že se něco zablesklo Lorně do jejich černých temných očí.   

Vím, že je to kratší, ale chci si to lepší nechat na další část! :) Tak, co si myslíte, že bude dál? Kolik bude ještě dílů? Co se vlastně stalo? Uvidíte příště, lidi! :33 :D