Welcome in horror - ( with One Direction cz )

5. Kapitola

Viděla jsem tu osobu. Oči červené, doslova celé a z nich se lil po každé straně, tok krvavě rudých slzy. Ruce, byly po nich samé rány, tekla z nich neustále krev, v rukou střep, jej práva ruka zatínala pěst, ve které byl střep. Tak silný stisk, až krev vystříkla na podlahu. Tohle byl ďábel. Usmíval se, chtěla jsem si zakrýt oči, ta bytost udělal stejný pohyb, otočila jsem hlavu na stranu, druhá bytost to samé. Zděsila jsem se, rychle dýchala, vztek, ten vztek nedalo se to udržet.

Začala jsem, tak silně křičet a ječet, dívala jsem se stále na toho ďábla, usmíval se, z očí se lily ještě větší vodopády, celá tvář od krve. Najednou vidím malé dítě, jak svými holými prsty, usmrcuje ty, co se jí stavěly do cesty. Křik se rozléhal všude, krev byla pod každou mrtvolou. Řítila se další lidská bytost, ta holčička měla černé oči, tím dokázala, že nejdřív každé bytosti, vzala duši až na černé vzpomínky, teprve pak zaživa vyrvala tlukoucí a bezbranné srdce z těla.

Byla to tentokrát žena, kdo trpěl. Její oči také zčernaly, už viděla jen to nejhorší, nutila tu holčičku, ať jí vyrve srdce z těla, ať ji pošle k ďáblovi.  Ten malý kus ďábla v ní se usmál a s radosti svou pěst doslova probodla její hrdlo, přes kosti až k jejímu bušícímu srdci. Hned co se ho dotkla a silně zmáčkla, přestalo bít, rychle trhla rukou a rozdrtila srdce v rukou, krev stříkala všude, přistála jí na obličeji na jejím oblečení na rukou a zbytek, našel svou cestu u krvavého toku.

V tom se podívala na mě, hned na to se do široka usmála až tak, že všechny zuby, co měla v ústech, byly vidět. Bylo vidět, že krev, která se jí lila z očí zamířila i do koutků úst a následně mezi zuby. Její ústa naznačovala slovo “SMRT“

Následně poté jsem se objevila na lůžku přivázaná. Nechtěla jsem být přivázaná, zhluboka jsem dýchala. Svíjela se v křečích, v mých uších bylo slyšet hučení mrtvých. Oslovovaly mne duchové, stály nade mnou jejich tváře, byly černo černé, jejich přítomnost, doslova ochladila celou místnost, tolik smrti v jednom pokoji, nebála jsem se, ba naopak jejich přítomnost mi dávala sílu.

Věděla jsem, že na mě koukají skrz tu blýskající se věc, která byla na zdi.

Mé ruce byly volné a já pomalu vstávala, dívala jsem se na své nohy. Můj dech byl klidný mé rty, doslova zdrcené z toho sucha v ústech. Opět se vše v sekundu změnilo. V mých ústech jsem cítila zvláštní příchuť. V mé pravé ruce, byl střep, moje oči se zaplnily, už známou červenou tekutinou, která stékajíc po mých lících, krku, klíční kosti, až dolů k zápěstí, kde poměrně silný proud krve, padajíc na zem.

Koutky úst se mi zvedly a tak jsem si všimla, že v mých ústech byla také moje známá přítelkyně. A to jaká? Neptejte se, však vy víte. Jakoby se mnou tímto způsobem vítala. Můj úsměv vzrostl, vykročila jsem vpřed, stále jsem se dívala na své nohy, dokavaď jsem nestála u zdi. Koukla jsem se do odrazu, věděla jsem, že to jsem já.

Moje pravá ruka. Napřáhla se k té velice zvláštní věci, nedokázala jsem jí pojmenovat, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno, to jediné, co jsem chtěla udělat, bylo napsat, slovo. Znovu, pečlivě a velice úhledně jsem psala, spousta krve se z nedokončených písmen valila dolů po zdi. Vzdálila jsem se, prohnula v zádech a padla na kolena, ve kterých silně křuplo. Vyčerpanost tu nehrála roly.

Museli vědět, že umřou a to všichni. Vzápětí jsem si sedla do tureckého sedu, seděla jsem přesně uprostřed pokoje. Nade mnou bylo světlo, které začalo blikat, nepravidelným tempem až nakonec světlo uvnitř prasklo. Byla tu tma okno otevřené, avšak za ním silné ocelové mříže. Chladný vítr prolétal sem a tam, vítal mne a já jeho. Venku začalo peklo, blesky a déšť přicházely, dnes smrt objeví nové přátelé. A s radostí je uvítám i já.

Věděla jsem, že všichni odešli ze strachu, ze mě. Ucítila jsem za sebou chlad, který poletoval okolo mě, nebyl to vítr, ani nic jemu podobné, temní duchové všech duší přicházejí, otevírají mi dveře. Uslyšela jsem cvaknutí klapky. Ještě před tím než jsem se rozhodla, povstanou ze země, ucítila jsem v sobě jedno z duchů, který se zmocňoval mého těla, vypůjčil si ho a tím mi dodal ještě větší sílu.

Vstoupila jsem na chodbu v ten moment všechny světla, zhasla. Ticho, zhluboka sem se nadechla a ucítila strach, byl všude, byla to více než slast, byl to požitek. Udělala jsem pár kroků ke dveřím, ve kterých sem cítila největší strach úzkost a smutek. Otevřela jsem jej. Lidská pošetilost, jak dojemné, jeho myšlenky byly slyšet tak silně, že se mi z toho mohla hlava rozpustit. “Bůh nade mnou stojí, bože ochraňuj, ďábla od žeň zpět.“  

 Toť byly jeho myšlenky, tímhle si život nezachrání, nemá ubližovat těm, kteří za nic nemůžou. Byla jsem u něho, vzala za krk a dívala se mu přímo do očí, usmála jsem se na tu bolest v jeho srdci. Moje oči z červenaly. Pohlcovala jsem jeho bolest. Svíjel se v křečích, jako já. “ Bolí to, že ano?“ Moje první slova, za posledních patnáct let.

Nezmohl se na slovo. Po dlouhé době mučení, prosil o smrt. Nedopřála jsem mu jí dlouhou chvíli až pak, úplně na jeho konci, jsem mu svou ruku vrazila do jeho hrudníku a v rukou drtila jeho srdce. Tahle noc nebude mít konce.

Takhle jsem obešla celou chodbu, než všechny temné stíny nenašly svou oběť, kterou měly svému pánu přivést.

Já opět vešla do místnosti, kde jsem poslední dobu byla zamčená, zavřela se na zpět tu a usedla na své původní místo. Bouře ustala a kapky deště už pouze stékaly po okapech.

Světlo se opět rozsvítilo a já upřela svůj pohled do jediného bodu. Ještě předtím než odešel poslední temný stín, přesvědčila jsem se svýma očima, že je vše, jak má být, aby pán byl spokojený.

Ptáte se, jaký pán a jak jsem mohla nahlédnout z pokoje, když tu sedím?

Já přece nejsem člověk…. 

Chyby tam určitě jsou, za to se omlouvám, ale důvod proč vám dávam dnes už 5. Kapitolu? Zítra totiž nebude, tak jí dávám dneska. Přeju krásné čtení a pěkné sny. 

Buďte bez obav i já jsem se téhle kapitoly dost bála...:D:/ Jo a chtěla jsem se zeptat baví vás to? Mám dál pokračovat? V dalším díle 1D. :)