Jak na Vlkodlaka?

6.

ÚPLNĚK ! DNESKA ! U MERLINOVÝCH VOUSŮ ! Nezbývala mi teď jiná možnost, než co nejrychleji odejít od Siriuse. Odstrčil jsem ho od sebe a začal se oblékat. ,,Remusi, co se děje ?!" ,,Shrnu ti to jedním slovem.  Úplněk." Boty jsem si už nebral a vyrazil jsem, na boso. Sirius mi ještě opětoval svůj pohled který mi trhal srdce než cokoliv jiného. Popadnul jsem plášť a co nejrychleji jsem se snažil opustit hrad. Podařilo se mi opustit hrad a dojít k Vrbě mlátičce. Viděl jsem měsíc. Byl tak zářivý a průzračný. Cítil jsem, jak se mi zrychluje tlukot srdce v agresivní pumpu. Začal jsem přestávat mít nad sebou kontrolu. Poslední co si pamatuju je, že jsem najednou uviděl Siriuse jak na mě mluví. ,,Nezapomínej, že jsi především člověk, Remusi ! Tady ! Tady v srdci !" Mám černo před očima.
...
Probudil jsem se, na ošetřovně vedle Siriuse který měl malé škrábance po obličeji a jednu náplast na obočí. Držel mě, za mojí zjizvenou ruku. Bylo mi to tak líto. Nechtěl jsem mu ublížit. Proč já ?! Proč já se musím měnit v krvelačnou  zrůdu ?! Uvnitř sebe, jsem chtěl řvát a brečet. Nesnáším se za tohle. ,,Ahoj Remi." ,,Ahoj." Prohlížel jsem si ho čím dál více detailněji. Jeho oči mu nahradily bouřkové skleněnky které pozorovaly pouze mě ležícího na lůžku. ,,Strašně mě to mrzí." Sklopil jsem zrak, nesnesl jsem ten pohled, do jeho očí. ,,Nemusí tě to mrzet navíc, nemělo by tě to mrzet. Ty, za to nemůžeš." ,,Podívej se na mě. Co vidíš, Siriusi ?" Sirius si mě začal pečlivě prohlížet. ,,Vidím toho nejkrásnějšího, nejdokonalejšího a naprosto ambiciózního člověka který kdo, mohl spatřit." Jeho proslov, mě strašně potěšil. Protože já, si myslím naprostý opak. ,,Nemyslel jsem, aby si mluvil o sobě." ,,Taky, že jsem nemluvil." To už jsem vážně nedokázal udržet a dal jsem volný průnik slzám a emocím. Bylo to tak nádherné poslouchat.
,,Remi.." Chytil mě za ruce, ale já se nedal a odtrhnul se. ,,...Jsem zrůda, Siriusi. Copak ty to nevidíš ? Ty jsi to včera neviděl ? Ty nevidíš to, jak jsem ti ublížil ? Mrzí mě to. Nesnáším se za to! Víš, proč jsem si s nikým nic nezačal ? Kvůli tomuhle, Siriusi. Kvůli tomu, že jsem zrůda."
Cítil jsem se, jako troska. Ale, Sirius je moje skála a držel drží a doufám, že i bude držet. Podíval se mi hluboko do očí. ,,Remusi Johne Lupine. Doufám, že toto, co jsi teď řekl, nikdy jindy neuslyším protože ty, jsi to nejlepší na světě. Viděl jsem to všechno, co jsi říkal. Bolelo to, ale řekni, co člověk pro lásku neudělá ? A za to, že se měníš o úplňku v krvelačnou bestii nemůžeš. Ty, budeš navždy ten můj malý knihomol a žrout čokolády Remus." Nevěděl jsem, co mám říct. Jako kdybych zapomněl, jak se komunikuje.
Sirius, rozhodl za mě. Stoupnul si na mě obkročmo a jen tak předjížděl studenýma rukama po mém zohaveném těle. Ty jeho dotyky byli jako paralyzér. Nemohl jsem se hnout. Uslyšeli jsme jakési skřípání. A najednou, jsme se objevili na zemi pod zlomeným lehátkem. Oba jsme se začali hystericky smát. Ale smích nás přešel, když jsme viděli madam Pomfreyovou s rozzlobeným výrazem ve tváři. Sirius mi pomohl vzdát a zase jsem si lehnul na další lůžko. ,,Řekněte mi, jak se vám to mohlo povést ?" ,,Ehm...No-" ,,Stačí pane Blacku." Když madam Pomfreyová odešla, opět jsme pokračovali v tom, co jsme měli rozdělané. Až na to, že se radši Sirius jen posadil :D. Ruce jsem mu dal jednu do vlasů, a druhou na záda do kterých, jsem mu zarýval nehty. Nejhorší ovšem bylo, když se rozhodl zbytek Pobertů nás navštívit...

Ahojky <33 Další kapitola pro moje Milášky :333 Doufám, že se vám líbí ^^