Sjel z dálnice, pryč z města. Sofie mlčky seděla na místě spolujezdce a mačkala v ruce svou promočenou mikinu. Ještě je čekalo tak dvacet minut jízdy. Alex přemýšlel, jak to udělá, až budou blízko. Určitě nepojede až k chatě, kde si byl jistý, že teď Oliver je.
„Mám strach Alexi,” řekla Sofie a Alex o ní zavadil pohledem. Bylo mu líto, že takové věci zažívá zrovna ona. Měl ji moc rád, za to jaká byla. Jak se dokázala chovat k lidem, vcítit se do jejich životních situací. A to teď právě dělala díky Oliverovi.
„Bude to dobré, věř mi,” řekl Alex, aby ji povzbudil, ale povzbuzoval tím i sám sebe. Za městem odbočili na starou polní cestu.
Už jen pár kilometrů, říkal si Alex v duchu.
„Přemýšlím, že bys měla zůstat tady, dokud s ním nepromluvím, co myslíš?”
„Souhlasím, počkám a pak přijdu za vámi.”
Najednou přestalo pršet a slunce se dralo ven přes tmavé mraky. Oba se hned cítili o něco pozitivněji. Alex zastavil na kraji cesty.
„Je to tak půl kilometru rovně, maličká osamocená chata hned blízko cesty. Zkus tady půl hodiny počkat a pak přijď. Bude dobře, uvidíš,” řekl Alex. Sofie ho objala a sedla si zpátky do auta.
Sledovala ho, jak se vzdaluje.
ČTEŠ
A Story
Mystery / ThrillerPříběh o pocitech a myšlenkách. Určený pro všechny, kteří se chtějí ponořit do svých vlastních myšlenek nebo se jen začíst do příběhu. Nechte se unést na vlně svých představ.
