Tak tam seděli. Každý ponořený do vlastních myšlenek. Měli mluvit, měli naslouchat jeden druhému a využít toho, že jsou sami, aby si všechno vyříkali.
Ale oni mlčeli. Seděli na kožešině u krbu. Její mokré vlasy se dotýkaly jeho tváře.
Oliver už začínal mít pocit, že se neovládne. Chtěl z ní slíbat všechny kapičky, které ještě plameny ohně neusušily. Nikdy mu nepřipadala krásnější. Ale zatím se držel. Nechtěl udělat nic, čeho by potom litoval. Byla přece jen ještě pořád otřesená jako on.
„Co mi řekneš Olivere?”
„Nemám tušení,” zalhal.
„Mně by teď stačil jen důvod tvého útěku,” řekla podrážděně Sofie a odtáhla se od něj.
„Moje deprese. Já.. já jsem musel. Jinak bych si asi něco udělal,” vyhrkl a Sofie na něj zmateně pohlédla.
„Olivere..,” zašeptala jeho jméno a on zavřel oči, aby si to užil.
Kde ten Alex sakra je, přemýšlel Oliver. Co když se neovládnu a udělám nějakou blbost, burácelo to v jeho nitru.
„Sofi, já vám nechtěl dělat starosti. Měl jsem se na nic, potřebovat jsem nutně pryč a být nějaký čas sám. Vím, jak jste se cítili, ale nešlo to jinak. Odpustíš mi?” řekl Oliver a bál se odpovědi.
ČTEŠ
A Story
Misteri / ThrillerPříběh o pocitech a myšlenkách. Určený pro všechny, kteří se chtějí ponořit do svých vlastních myšlenek nebo se jen začíst do příběhu. Nechte se unést na vlně svých představ.
